Balkán před výbuchem
Literární příměr Balkánského poloostrova k sudu prachu, opakovaný až k zevšednění, je dnes zase aktuální. Čeká nás další vlna válek, krveprolití a uprchlických vln?
Znepokojivé zprávy z jihovýchodního kouta Evropy přicházejí prakticky denně. Protivládní demonstrace, které občas přerostou v regulérní bitky, nadto na půdě parlamentu, v Makedonii či Kosovu. Řeči albánského premiéra o Velké Albánii, tedy snaze sjednotit všechny Albánce z různých států pod jednou národní vlajkou, vítězství srbského nacionalisty Aleksandara Vučiče v prezidentských volbách v Srbsku, pokus o státní převrat v Černé Hoře následovaný rozhodnutím země vstoupit do NATO. Další protivládní protesty například v Rumunsku. Do toho zavřené klíčové úseky železnice kvůli migrační vlně uprchlíků na takzvané balkánské trase.
Hořké pilulky
Výmluvný detail: v centru srbského hlavního města Bělehradu je dodnes netknutých několik budov, které citelně utrpěly bombardováním NATO v roce 1999. Tehdejší Miloševičův ministr propagandy a funkcionář ultranacionalistické radikální strany Vojislava Šešelje, Aleksandar Vučič, je dnešním srbským premiérem, v přímé volbě zvoleným hlavou státu (funkce prezidenta se má ujmout za pár dní) a zároveň čelným představitelem snahy země „dostat se do Evropy“, čili stát se členskou zemí EU a NATO. A světe, div se, Vučičově vládě s touto ambicí veřejně radí někdejší britský premiér Tony Blair, tedy jeden z hlavních aktérů onoho bombardování roku 1999.
Srbové sami byli nuceni spolknout řadu hořkých pilulek. Krvavé války z počátku devadesátých let dnes už těžko rozklíčujeme, ale právě Srbové jsou za hlavní viníky pokládáni nejčastěji. A ne-li viníky, jsou jistě hlavními potrestanými. Slovinsko a Chorvatsko jsou dávno jak v NATO, tak v EU a rozhodují o osudu svých někdejších spoluobčanů. Od Srbska nakonec odpadla i Černá Hora, a dokonce – s vydatnou západní pomocí, bez níž by se ovšem neuskutečnily ani takzvané války za nezávislost – albánské Kosovo.
Tuhne krev
Ranko Krivokapić, černohorský sociálnědemokratický politik, nedávno též předseda tamního parlamentu, mi před třemi lety v družném rozhovoru na mou otázku ohledně vztahů se Srbskem odpověděl nikoli v nadsázce, že „jsme jako Ukrajina a Rusko. Srbsko bude vždycky náš starší bratr“. Když jsem, v kontextu tehdejší krymské krize, nadhodil, zda tedy brzy očekává doma srbskou armádu, odpověděl bez hnutí brvou: „Za posledních sto let tu byli dvakrát, takže myslím, že máme ještě dvacet třicet let čas.“Odpověď, při níž Středoevropanovi, zvyklému řešit vše za pecí a bez bojů, tuhne krev v žilách.
Nedávno došlo v Černé Hoře, tomto malinkém státě, k pokusu o státní převrat, zjevně ovlivňovanému ze zahraničí. Shodou vtipných balkánských okolností by ovšem takový převrat odstranil – byť možná v zájmu Ruska – postkomunistickou polomafiánskou vládu v čele s Milem Djukanovičem, který s krátkými přestávkami (kdy za sebe vystrčí někoho ze svých spojenců) vládne Černé Hoře už pětadvacet let a spolu se svou rodinou také většinu země vlastní.
O Kosovu, Albánii a Makedonii, které jsou na vnitřně nestabilní poměry zvyklé a v nichž je nepřehledné, kdy operují firmy Madeleine Albrightové, kdy nadace George Sorose, kdy ruská tajná služba a kdy místní drogové mafie, je to podobný příběh bez kladných hrdinů.
Silné protesty otřásaly poslední dobou také východní částí poloostrova – Rumunskem a Bulharskem. Tyto země, z někdejšího hnutí mysli centra bruselské byrokracie předčasně přijaté za členské státy EU, platí za poněkud vyzpytatelnější prvek na Balkáně, byť do spárů místního zdravotnictví by asi nikdo upadnout nechtěl a všichni je berou spíš za levné turistické cíle.
V obou zemích se však zdá, že demonstrace proti vládě mají demokratický, zdola pocházející charakter a případně skončí na místní poměry celkem regulérními volbami.
Nespravedlivé opovržení
Západ včetně svých východních sekcí, jako je například Česká republika, Balkánem dlouhodobě pohrdá. Hovoří o „balkanizaci“, když chce naznačit mafiánské poměry nebo rovnou bordel; obrací se ke zdejším údajně „necivilizovaným“poměrům a hospody jsou plné historek z cest o nefunkčních autoservisech nebo nedostatku Starbucksů a McDonaldů po cestě.
Je to hluboce nespravedlivé, už proto, že pohostinnější a ochotnější lidi než na Balkáně byste v Evropě těžko hledali. Nejde o život bez civilizace nebo mimo civilizaci, jen má ta civilizace holt trochu jiná pravidla. Ano, je to umaštěnější, některé západní standardy tu neplatí, ať se bavíme o korupci nebo hygieně, ale je to všechno vřelejší a především živější než sterilní uklizená atmosféra na Západě.
A zároveň bojovnější, takže tu patří ne k dobrému tónu, ale k nutnosti dát občas někomu „přes hubu“. Jugoslávské války z devadesátých let jsou pro nás dodnes mementem, které se nesmí opakovat, ale zároveň posledním výronem opravdového mezilidského konfliktu, který se v Evropě vyvinul. Na Balkáně to dnes znovu vře, a až to bouchne, neobejde se to bez následků.
Na Balkáně je všechno vřelejší a živější než sterilní uklizená atmosféra na Západě.