KOLÁČE BEZ PRÁCE?

„ Můj dědeček byl sedlák a pracoval od slunka do slunka, ale v poledne si dával dvacet, a pokud nebyly žně, důsledně držel neděli. Našel jsem jeho zápisník. Pole, které dokázal ve svých šedesáti zorat za den, nebylo malé. Když mu statek sebrali a on se z kriminálu vrátil, bydlel u nás v Praze. Protože měl zkoušky na vysokotlaký kotel, chodil topit na osm hodin denně. Takže vlastně už začal odpočívat směrem k penzi, na kterou dosáhl téměř v sedmdesáti.“Tak popisuje život svého dědečka známý psychiatr Radkin Honzák.

Ano, není práce jako práce a od dob našich babiček se hodně změnilo. Specifická byla doba komunismu, kdy šlo hlavně o to, nějak TO přetrpět. Ideálně přečůrat. To znamená působit dojmem, že něco dělám – s minimálním výdejem času i energie. Co se týče pracovního týdne, vše se upíralo k jedinému bodu, a sice k odjezdu na chatu. Ne že by tam čekal nějaký zasloužený odpočinek. Naopak se tam dřelo do úmoru, protože to jediné dávalo smysl. Stavěl se dům, pěstovala zelenina, okopávaly záhony. V neděli večer se všichni vraceli s bolavými zády a těšili se, jak si v práci dáchnou.

V rozvolněných, ale velmi nabitých devadesátkách to bylo zase jiné. „Nemůžu, jsem v práci,“byla nejčastější odpověď a pobledlý workoholik s kruhy pod očima byl hojně rozšířený druh stejně jako psychopatičtí šéfové, zatímco sdělení „já nepracuju“nebylo rozhodně dobrý vykopávák pro společenskou konverzaci.

Dnes je to zase jiné a infarkt ve čtyřiceti už není tak cool, jako býval. Jsou strašně líní, slýchám často o té mladé, nastupující generaci. „Workoholici v devadesátých letech vychovali