Zločin, jenž měl být vymazán

V prosinci 1937 rozpoutala japonská císařská armáda v dobytém čínském Nankingu stěží uvěřitelnou sérii barbarství a nelidskosti. Události prvních šesti týdnů okupace vešly do dějin jako nankingský masakr.

Prezident Miloš Zeman během své poslední pracovní cesty do Číny navštívil památník nankingského masakru. V bývalém hlavním čínském městě uctil jako jeden z prvních nejvyšších státních představitelů památku přibližně 300 tisíc obětí brutálního zločinu druhé světové války. Události prvních šesti týdnů okupace města jsou světové veřejnosti známé pod pojmy nankingský masakr nebo znásilnění Nankingu a patří k vůbec nejhorším epizodám genocidního násilí v dějinách lidstva.

Vraždili a znásilňovali

Svým rozsahem a krutostí vůči civilnímu obyvatelstvu se tyto události staly symbolem utrpení obětí japonské agrese na asijském kontinentu. Ke zločinům páchaným na obyvatelstvu města patřilo rozsáhlé a plošné znásilňování dívek a žen, hromadné popravy mužů v jednotkách desetitisíců, sekání hlav obětí či jejich upalování zaživa pomocí benzinu. Ulice města byly ještě dlouhé měsíce po masakru plné zastřelených, upálených nebo zohavených těl.

Nanking se stal prologem k japonské agresi na asijském kontinentu, která trvala až do roku 1945. Japonská vojska, obdobně jako represivní složky nacistického Německa na území Sovětského svazu, prováděla na okupovaných územích masové vyvražďování civilního obyvatelstva.

V desítkách výzkumných center byli civilisté zneužíváni k lékařským experimentům a testování biologických zbraní. V rámci speciální sítě „domů útěchy“byly japonskými vojáky na území Číny, Koreje a dalších zemí systematicky znásilňovány statisíce dívek a žen. Byť se v případě japonské válečné politiky v letech 1937–1945 nedá hovořit o vyhlazovacím programu, míra dehumanizace obyvatel na nepřátelských územích dosáhla extrémních rozměrů. Dokladem toho je i genocidní akt, který Japonsko spáchalo po dobytí města Nanking.

I přes jasná a zřejmá fakta (událost tvořila samostatnou část poválečného tokijského procesu) je nankingský masakr některými politickými kruhy v Japonsku zpochybňován, relativizován či přímo popírán. Obdobně jako v případě zločinů osmanské říše během první světové války je zdrojem popírání extrémní nacionalismus. Japonská agrese je poválečnými ultranacionalistickými kruhy vykládána jako spravedlivá válka, jejímž cílem bylo osvobození Asie od západních kolonizátorů a imperialistů. Je tím zakrývána skutečnost, že Japonsko ovládlo rozsáhlá území s cílem zmocnit se přírodních a lidských zdrojů.

Zasáhli i do učebnic

Nankingský masakr pochopitelně představuje značnou překážku při vykreslování japonských vojáků jako mučedníků spravedlivé války. Japonští nacionalisté a revizionisté tak po druhé světové válce vynaložili značné úsilí, jak šest týdnů hrůzy z přelomu let 1937 a 1938 vymazat z národní i celosvětové kolektivní paměti. Do tohoto procesu nebyli zapojeni jen představitelé „okrajových“politických a akademických skupin. Na rozdíl od popírání holokaustu v Evropě a USA patří mezi nejznámější revizionisty a popírače nankingského masakru řada bývalých vysoce postavených politiků Japonska.

Například ministr školství Masayuki Fujio, který roku 1986 v japonských médiích tvrdil, že nankingský masakr byl pouze „součástí války“, a o tokijském válečném tribunálu hovořil jako o „rasové pomstě“, jejímž cílem prý bylo oloupit Japonsko o jeho vliv. O dva roky později další vysoce postavený člen kabinetu Seisuke Okuno, který ve válečných letech zastával řídící funkci v japonské tajné policii, prohlásil v šintoistické svatyni Jasukuni zasvěcené vojákům a civilistům padlým během druhé světové války, že asijskou agresí je vinna „bílá rasa“, nikoli Japonsko, které se pouze bránilo „bílým kolonizátorům“. V roce 1994 zase tehdejší ministr spravedlnosti Šigeto Nagano uvedl v rozhovoru pro japonský deník, že „Nanking a vše kolem je pouhý výmysl“, a odmítl utrpení korejských žen označit za sexuální otroctví. Obdobně skandálního výroku se o tři roky později dopustil Seiroku Kajiyama, vysoce postavený člen liberálnědemokratické strany, když prohlásil, že čínské a korejské ženy nebyly zotročeny, ale všeho se zúčastnily dobrovolně a „pro peníze“.

Výroky japonských konzervativních politiků ostře kontrastují s historickou realitou a ve většině případů stály jejich autory politickou kariéru. Výjimku tvoří dlouholetý guvernér Tokia Šintaró Išihara (městu vládl v letech 1999–2012), kterému nijak neuškodil popíračský výrok v rozhovoru pro časopis Playboy z roku 1990: „Lidé říkají, že Japonci provedli v Nankingu holokaust, ale to není pravda. Je to příběh vymyšlený Číňany. Ten příběh pošpinil pověst Japonska, ale je to lež.“

Kontroverzní výroky politiků o „nankingské lži“ale netvoří hlavní součást historie japonského popírání. Nejzásadnějším zlomem v mezinárodním vnímání a uznání nankingského masakru byly zásahy japonské cenzury do textů učebnic dějepisu. Cenzorům japonského ministerstva školství mimořádně záleželo na tom, aby události roku 1937 nebyly interpretovány jako masakr civilního obyvatelstva, ale jako přímý důsledek odporu čínské armády při bránění města. Z textů učebnic byly odstraněny termíny „agrese“nebo „brutální akt“, protože tato slova by ve čtenářích mohla vyvolat „negativní etické konotace“.

Riskantní operace

Snaha japonské státní administrativy „vyjmout“Nanking ze seznamu historických událostí genocidního násilí měla nicméně přesně opačný efekt. V roce 1997 vyšla v USA kniha The Rape of Nanking s podtitulem Zapomenutý holokaust druhé světové války. Autorkou knihy byla dcera tchajwanských emigrantů Iris Changová, která svou detailní studií o historii, příčinách a důsledcích masakru uvedla tuto událost do nejširšího mezinárodního povědomí.

Evropa i svět jsou přitom s nankingskými událostmi pevně spjaty. Masakr vstoupil do dějin i díky jedné z nejpozoruhodnějších a nejriskantnějších záchranných operací obětí genocidního násilí. Skupina západních diplomatů, podnikatelů, pedagogů a duchovních vytvořila koncem roku 1937 takzvanou nankingskou bezpečnostní zónu, vymezenou oblast města, která poskytla ochranu a základní životní prostředky více než 250 tisícům obyvatel. Symbolem této operace se stal německý podnikatel a ředitel nankingské pobočky Siemensu John Rabe, který za záchranu obyvatel Nankingu neúspěšně orodoval dokonce u Adolfa Hitlera.

Ještě výraznější odezvu našel japonský revizionismus v samotné Číně. V Nankingu byl na místě jednoho z masových hrobů vybudován památník obětí masakru. Rozkládá se na ploše 74 tisíc metrů čtverečních a má novým generacím připomínat události, ke kterým v Nankingu a dalších čínských městech došlo během druhé světové války. Muzejní expozice, která tvoří součást památníku, je koncipována jako přímá odpověď na zpochybňování a popírání masakru. 13. prosinec 1937, počátek utrpení, se stal památným dnem obětí nankingského masakru a tvoří důležitou součást národní identity současné Číny.

Pohled na dějiny druhé světové války se změnil i v samotném Japonsku – z velké míry pod tlakem mezinárodního společenství, které reagovalo na popíračské výroky politiků a státní intervence v přepisování dějin. Od devadesátých let v Japonsku vznikají iniciativy a neformální sdružení, jejichž zástupci se 13. prosince pravidelně účastní nankingských pietních aktů. Cestu ke smíření s celým asijským kontinentem podpořila japonská vláda v roce 2015, když se rozhodla odškodnit korejské ženy, které byly systematicky zneužívány v takzvaných domech útěchy.