Břehy Vltavy spojí hudba a debaty
Sudičky nad kolébkou Ignáce Jana Nepomuka Palliardiho nemohly v květnu 1737 rozhodnout jinak. Jeden z 11 potomků renomovaného stavitele z italské rodiny usazené na Malé Straně půjde v otcových šlépějích. Vždyť z umělecké branže pocházel před 280 lety i kmotr malého Ignáce, slovutný tvůrce vrcholného baroka Kilián Ignác Dientzenhofer.
K úctyhodné komunitě malostranských vlašských řemeslníků a architektů Palliardiové náleželi na jaře roku 1737 po dvě generace. Matriky prvního Palliardiho, literku „d“si příslušníci rodu k přízvisku připojili později, na Malé Straně registrují roku 1680. Štukatér Giovanni Pietro Palliardi za prací do pražských měst dorazil za vlády Leopolda I. ze severu Itálie, od Lago di Como. K zakotvení v novém prostředí mu pomohl i výhodný sňatek. „Poprvé se oženil s o patnáct let mladší Marií Magdalénou Schumanovou, dcerou pražského zlatníka Jana Schumana,“uvedl historik Josef Janáček. Nevěsta coby věno přinesla mimo jiné i dům U Zlaté konvice na Malostranském náměstí.
Giovanniho syn Michal Ignác Palliardi podědil zprvu otcovo štukatérské řemeslo, později úspěšně přestoupil na stavitelskou dráhu. Té se věnoval ve službách pražské metropolitní kapituly. O jeho význačném postavení v české metropoli svědčí i kmotři jeho dětí, kromě zmíněného Dientzenhofera jím byli například Anton Haffenecker nebo František Ignác Prée. „Nejslavnějším z rodiny Palliardi byl ale nepochybně Ignác Jan Nepomuk,“upřesnil historik Emanuel Poche.
Poslední z baroka
Základní znalosti získal v otcově ateliéru, své vědomosti prohluboval na studiích a tovaryšských cestách do Vídně i do Říma. Místo dvorního architekta při tereziánských přestavbách Pražského hradu sice nezískal, Ignác Palliardi si ale nemohl stěžovat na nedostatek zakázek. Jeho klienti pocházeli ze špiček všech vrstev tehdejší společnosti. Zda a jak mu do jeho projektů zasahovali, je věc jiná. „Otázka tvůrčí svobody měla v baroku poněkud jinou povahu než dnes,“vysvětlil historik umění Vít Vlnas.
Jedním z těch, kdo se na Palliardiho obrátili s významnou zakázkou, byl například strahovský premonstrátský opat Václav Mayer. Na místě někdejší sýpky dal vybudovat Filosofický sál knihovny o úctyhodných rozměrech: délce 32 metrů, šířce 10 metrů a výšce 14 metrů. „Palliardi náležel k poslední generaci barokních architektů. Dokládá to průčelí budovy Filosofického sálu Strahovského kláštera, mísící pozdně barokní a klasicistní prvky,“vysvětlil historik Oldřich Blažíček.
Palliardiho vyhledávaly proslulé osobnosti, stavbu si u něj objednal císařský maršál Ernest Gideon von Laudon. Zakázka pro proslulého vojevůdce ho zavedla do Bečvár na Kolínsko, kde vypracoval projekt přestavby Laudonova zámku. Hraběti Josefu Krakovskému z Kolovrat upravil nynější Ledebourský palác, pro Lobkovice Palliardi přestavěl palác na Malé Straně, nynější německou ambasádu, a Marie Černínová z Chudenic se na něj obrátila se žádostí o vybudování stávajícího Malého Fürstenberského paláce.
Kostel pro kuchaře
Také zámožní patricijové se mohli pochlubit, že náleží ke klientele žádaného autora. Velkostatkář a mecenáš Jakub Wimmer, který zbohatl na dodávkách pro armádu, si dal na nynější Národní třídě postavit rezidenci zabírající parcelu tří někdejších středověkých domů s historickou reputací. Jeden z nich nesl jméno U Salátů a na počátku 18. století patříval slovutné sochařské rodině Brokoffů.
Palliardiové pracovali též na zakázkách pražských spolků, pro Bratrstvo pražských kuchařů. Ignác Palliardi tehdejšímu starobylému románskému kostelu sv. Vavřince dodal pro potřeby bratrstva nynější kupolovitou podobu s dvěma věžemi.
Poněkud zvláštní úkol na Palliardiho čekal na Újezdě. Zdejší jezuitský klášterní kostel svaté Maří Magdalény nepřežil v roce 1783 sekularizační smršť císaře Josefa II. Architekt asistoval při jeho adaptaci na poštovní úřad. Později se kostel proměnil na zemské četnické velitelství, dnes Muzeum hudby.
Zakázky architektovi slušně vynášely. Od svého dědy tak mohl koupit malostranský dům U Zlaté konvice. „Za poměrně vysokou částku jej nákladně klasicistně přestavěl,“uvedl Emanuel Poche. Za pražskými hradbami k jeho majetku náležela dnes již neexistující zahradní usedlost na severní straně Plzeňské ulice v Košířích.
Otcova věhlasu již nedosáhl syn Ignác Alois, jenž působil jako schwarzenberský stavitel v Jinonicích. Předčasně zemřelý Ignác Alois, uložený v roce 1806 k poslednímu odpočinku na Malostranském hřbitově, byl i posledním stavitelem v dynastii. Ignác Jan Nepomuk Palliardi syna přežil o 15 let, zemřel v březnu 1821. Pochován nebyl po synově boku, ale ve farnosti Panny Marie pod řetězem, jeho náhrobek ani podobizna se však nedochovaly. Hlavní město pořádá v neděli od 14.00 do 22.00 akci Spojujeme břehy Vltavy. Vedle Rudolfina vyroste diskusní pódium, na němž bude popularizátor architektury Adam Gebrian v průběhu odpoledne od čtrnácti hodin moderovat panelové diskuse a přednášky o veřejném prostoru a jeho využití v hlavním městě. Hosty budou přední domácí architekti Jan Šépka, Petr Janda nebo Ondřej Císler i aktivista Ondřej Kobza, který se kultivací veřejného prostoru zabývá dlouhodobě. Na druhém pódiu na Klárově proběhne hudební část programu, vystoupí kapely J.A.R., PSH, Mucha, The Prostitutes či Circus Brothers. Vstup je pro všechny zdarma. (et)