Vítězné tažení premiérky
Co sahá lidská paměť, nebyly britské parlamentní volby nikdy tak nudné. Není divu, když chybí drama: nezápolí se o vládu ani o program.
Už za dva týdny, 8. června, čekají Británii volby. Opoziční labouristická strana je přitom v takovém rozkladu, že mnozí na levici spekulují, zda se po prohraných volbách nerozštěpí na marxistickou a nemarxistickou sociální demokracii. Premiérka Theresa Mayová je dokonce mnohem oblíbenější než její vlastní strana a volby se jen zástupně týkají budoucího programu vlády. Mají především potvrdit legitimitu brexitu a silný mandát nevolené ministerské předsedkyně, čili uznat loňský plebiscit a následný kabinetní převrat (vyhnání cameronovců) z konzervativní vlády.
Brexit představuje naprostý zlom a mezník v poválečných dějinách království, a proto i jeho potvrzení, mandát Mayové i hledání nové sociální a liberálně-konzervativní politiky mezi globalizací a nacionalismem otevírá nový směr a perspektivu.
Náskok premiérky se za čtyři týdny kampaně snížil jen o pár procent, stále ještě představuje monumentální poměr v procentních bodech vůči labouristům 46:30. A i když se zřejmě před volbami ještě o něco sníží (jak známo, týden je v politice doba nekonečná), debaty se vedou jen o výši volebního zisku, tedy zda místo dnešní takzvané pracovní absolutní parlamentární většiny 17 konzervativních poslanců získá dalších 50, 80 nebo 100. I kdybychom místo nejistých průzkumů veřejné nálady dali přednost sázkovým kancelářím, investovat na vítězství konzervativců nestojí ani za tu námahu, k zisku jedné libry musíte vložit liber třiatřicet.
Vykopali si hrob
Theresa Mayová se chopila vedení státu s nevídanou vervou. Pochopila existencionální rozměr brexitu, uznala věčnou tradici jednotného ostrovního národa a pokouší se propast, kterou nadvláda Evropské unie ve společnosti vytvořila, zacelit, jistěže s výhodou pro vlastní stranu. A její instinkt se potvrdil. Jestliže pro brexit hlasovalo 48 procent Britů, dnes navzdory výhrůžkám, jež zaznívají z Bruselu, Berlína i Paříže, s ním souhlasí 68 procent občanů a ve většinové Anglii dokonce nad sedmdesát. Měly-li být parlamentní volby zástupně o brexitu, je jednoznačně rozhodnuto.
Premiérce také přálo štěstí v osobě politických nepřátel. Labouristická strana se už delší dobu potýká s problémy, jaké mají i její sociálnědemokratické sestřenice v celé Evropě. Nový rozkol politiky vykopal příkop mezi globalizační politickou elitou a takzvaně obyčejnými, kulturně konzervativními lidmi, kteří mají rádi svůj domov, jaký je. Socialisty poškodil daleko víc, protože je na rozdíl od umírněnějších konzervativců politická korektnost svedla k pohrdání tradicionalistickými „primitivními” dělníky. A tak bude Mayovou volit téměř o třetinu více manuálně pracujících než labouristy (33:26).
V Británii si ale socialisté ještě ke všemu vykopali vlastní hrob. Ve Skotsku a Walesu, kde měli po celé své dějiny trvalou základnu, zavedli regionální parlamenty a národněsocialistické strany jejich voliče přetáhly. A zatímco se ke konzervativcům vrátí nemalá část anglické nacionální strany (UKIP), jež se po oblastních volbách, ve kterých ztratila všechny své obecní zástupce, téměř rozpadla, labouristům i ty dvě bezvýznamné, protestní strany, tedy zelení a liberálové, tu a tam v některých obvodech odtáhnou voliče a zhatí těsnou většinu, jež v nepoměrném systému stačí k vítězství.
Aby toho nebylo málo, po minulých prohraných volbách podlehli labouristé módnímu vábení demokratičtější demokracie a díky hlasům odborů i celé partaje s několika sty tisíc na poslední chvíli za pět liber přihlášených členů si zvolili chmurného Jeremyho Corbyna, často označovaného za paleosocialistu 70. let, jenž stranu kompletně rozvrátil. Není divu, starší generace si dobře pamatuje ekonomický krach oněch let, jenž přivedl k moci radikální liberálku Margaret Thatcherovou. Volební program socialistů opět vyhlašuje dávno zapomenutou víru v řídící um byrokratického státu, státních podniků a rozdává.
Znárodnit se mají železnice, autobusová doprava, pošta a veškerá energetika. Univerzity zruší školné, zavedou se podpůrná stipendia, bezplatné školní obědy. Zmrazí se jízdné a energie. Stát se pustí do budování sídlišť. Zavedou se další čtyři svátky kupodivu podle světců. Stát se zadluží a daně prudce vzrostou. Firemní z 19 na 26 procent, daň z příjmu bude mít zvýšenou progresi do padesátiprocentního stropu. Imigrace zůstane neomezená, podmínky unijního trhu akceptovatelné i bez členství. Kouzelné slůvko „zadarmo” jsem po dvou tuctech přestal počítat. Má takový program v zadlužené Británii se zápornou bilancí zahraničního obchodu vůbec smysl? Pro někoho jistě. Corbyn sice volby prohraje, ale u mládeže do 25 let má na své straně výraznou většinu (65 procent), proto by také rád snížil věk voličů na 16 let.
Konzervativní ekonomický manifest je podstatně skromnější slibotechna. Odpovídá snad víc duchu doby, stát bude dohlížet na astronomické platy manažerů, aby byly schvalovány akcionáři. Splácení rozpočtového deficitu oddálí, některé dotace zruší, firemní daň sníží jen o dvě procenta, mírně i daně z příjmu chudším, progresi na 50 procent časem také zavede, DPH zůstane beze změny. Imigrace nepřesáhne 100 tisíc lidí ročně.
Co k tomu dodat? Na obou stranách vládne bezradnost. A volby už nevyhrávají ekonomické sliby.
Instinkt Theresy Mayové se potvrdil. S brexitem dnes souhlasí 68 procent občanů Velké Británie.