Proč Měsíc nebyl rudý, nýbrž americký

Kniha Karla Pacnera Tajný závod o Měsíc vysvětluje, proč byli Rusové ve vesmíru poraženi a Američany to ani nepřišlo draho, neboť za lety na Měsíc zaplatili za deset let asi tolik, kolik tenkrát za jediný rok utratili za kosmetiku.

Bond z Moravy

Závod o Měsíc mezi Sověty a Američany byl tenkrát tak drsný, že do něj Moskva nasadila i Dalibora Valouška z Moravy, svého Bonda v USA. Žil tam jako Rudolf Herrmann, byl agentem KGB, a aby zastavil program Apollo krátce před startem první posádky na Měsíc, koupil si podle instrukcí z Moskvy psací stroj, napsal zásadní dopis, pak stroj rozřezal na kousky a vyhodil. Protože bydlel ve Washingtonu, mazaně odjel, nejdřív autem, pak autobusem, poslat dopis až do Atlanty. V dopise, který podepsal jako „Vlastenec“, stálo, že před příštím startem kosmické lodi s posádkou hrozí sabotáž.

S Američany to samozřejmě ani nehnulo a vyletěli k Měsíci. Ale tahle směšná epizodka je dobrou metaforou, proč tajný závod o Měsíc, jak o něm píše Karel Pacner ve stejnojmenné knize, měli Sověti prohraný už dopředu.

Velký odborník Pacner, který téma sleduje celý život, ukazuje nečekané souvislosti. Třeba proč měla Moskva na počátku náskok. Amerika měla komunistického protivníka obkrouženého sítí letišť pro bombardéry s jadernými pumami, tak ji nic nenutilo vyrábět rakety. Naopak Sověti to měli do Ameriky daleko, a tak konstruovali rakety.

Anebo to, že sovětský kosmický program nebyl tak postrkován státem, jak by se zdálo. Maršálové do něj byli nejdřív celí žhaví, ale když zjistili, že vojenská raketa by z Měsíce letěla na cíl na Zemi celé dny, úplně vychladli.

Zoufalý dopis

Tajný závod o Měsíc je zajímavá, na začátku dokonce dramatická kniha. A srozumitelná, protože Pacner píše svým úsporným jazykem bez zbytečných piruet, navíc v ní propojil dva hlavní zájmy, kosmonautiku a špionáž. A tak se dozvíte nečekanou věc, že když Apollo 11 v červenci 1969 startovalo z mysu Canaveral do vesmíru, Američané věřili, že ho Sověti chtějí sestřelit. Až po hranici vesmíru ho chránili jako bodyguardi papežův papamobil.

Byli rovněž připraveni na to, kdyby se astronauti nemohli z Měsíce vrátit. Richard Nixon měl dokonce napsaný smuteční projev, v němž chtěl oznámit, že Neil Armstrong a Edwin Aldrin tam pomalu zemřou. „Tito dva hrdinní muži vědí, že není žádná naděje na jejich záchranu,“měl říct Nixon větu, která dodnes mrazí, i když víme, jak to dopadlo.

A taky víme, proč to tak dopadlo. Prestižní souboj dvou systémů vyhrál ten lepší, svobodnější, a tudíž efektivnější. Důvod tušíte, SSSR prohrál proto, že o všem rozhodovali soudruzi místo odborníků, systém byl nepružný a dovoloval si kardinální chyby, jako byl Stalinův zákaz „pavědy“kybernetiky.

A tak vlastně nepřekvapí, že i když sovětský kosmický program vypadal díky prvním úspěchům a širokému úsměvu Gagarina tak impozantně, kosmonauti včetně Gagarina a Titova už na podzim 1965 psali Brežněvovi: „Nemáme lodi, nemáme na čem létat.“Dopis generálnímu tajemníkovi, to už byl výraz vrcholného zoufalství.

Tajný závod o Měsíc