„Žádný úraz se úplně nezahojí“
Najdete nás i na Facebooku facebook.com/PrahaDnes Proč sportujeme? Kvůli kolegům by to být nemělo, říká ortoped René Řehák
Kateřina Havlická redaktorka MF DNES
Pokud se po práci svalíme na gauč a sport doháníme o víkendu, můžeme si jen ublížit, varuje lékař René Řehák. Ortopedii se věnuje od roku 1987. Nejdříve sloužil dvacet let v benešovské nemocnici, nyní už osm let pracuje v Mediconu v Praze. Míní, že se rozdíly mezi životním stylem člověka z metropole a malého města s lety čím dál víc stírají. „Sport je dobrý, ale musí se umět dělat,“nabádá Řehák.
Co při sportu děláme špatně?
Člověk by měl zůstat věrný základní myšlence – proč chce sportovat. Proto, aby si udržel fyzickou a psychickou kondici, ale přitom se neničil? Nebo proto, aby se ukázal před kamarády a partnerkou a načechral si peříčka, jak je dobrý? Pokud to druhé, riskuje, že udělá nějakou hloupost a způsobí si úraz. A je naprosto naivní představa, že každý úraz se zhojí tak, že už o něm člověk nikdy nebude vědět. Naopak, každý úraz něco přinese a dřív nebo později se projeví. Proto bych velmi varoval před adrenalinovými sporty. Hazardovat s něčím, jako je zdraví, považuji za pitomost. Druhá věc je, že sport provozujeme nárazově. Většina lidí přijde utahaná z práce, která je jednostranná...
Když se zastavíme u práce. Jak se na nás jednostranné, často sedavé zaměstnání, podepisuje?
V jednostranné práci používáme třeba jen jednu končetinu a jen určitým směrem, celou dobu jsme v lehkém předklonu a vsedě. Ale je jedno, jestli stojíme nebo sedíme. Do ordinace mi chodí lidé, kteří dělají lehkou práci v kanceláři a mají stejné problémy, jako kdyby dělali těžkou práci u pásu. Jde o to, že tam je stereotyp. Některé části těla jsou přetížené, jiné zase málo využívané. Svalové skupiny jsou oslabené a tyto disproporce přinášejí problémy. Bolí nás za krkem a bederní oblast, máme tenisový loket. Tomu už se dnes mimochodem říká také loket myší nebo klávesnicový.
A co by tedy typická „kancelářská krysa“měla dělat, když přijde domů?
Čekat na to, až přijde domů, je málo. Už během práce by měla něco dělat. Člověk není stavěný na strnulé polohy. U sedavého zaměstnání se nám zkracují prsní svaly, břišní svalstvo je oslabené. Přetížené jsou zádové svaly. Prodavačky zase hodně trpí na bolesti nosných kloubů a nohou kvůli tomu, že celý den stojí. K tomu se jim přidávají problémy s cévami, bohužel to jde ruku v ruce. Do tohoto terénu pak přijde víkend a my to chceme všechno dohnat – nerozcvičení, nevytrénování. Všechno tím můžeme jen zhoršit. A pak v pondělí řekneme v práci: já jsem na kole ujel dvakrát sto kilometrů. Jeli jsme na něm kvůli kolegyni, nebo proto, aby nám bylo dobře a třeba se podívali na nový rybníček v sousední vesnici? Ideál je žít pro radost a sportovat pro pohyb, ne pro výkon. Ten musíme podávat v práci a ne ve svém volném čase.
Dnes je móda běhat. Je to zdravý sport?
Myslím si, že ano. Ale všeho s mírou. Sport je zdravý a je potřebný vzhledem k tomu, jak žijeme. Horníkovi bych ho ani nedoporučoval a jeho asi ani po té dřině nenapadne, aby šel běhat. Běh je na rozdíl od jiných, jednostranných sportů – třeba tenisu – nejpřirozenější a finančně nejméně náročný. Problém ovšem jsou tvrdé povrchy a ta nerozcvičenost. Kolikrát to snižuje význam zdravého pohybu.
Na asfaltu běhá spousta lidí, třeba na Ladronce. A ti, kdo to střídají s parky a lesními pěšinami, si stěžují, že v lese jsou kořeny a kameny a běh je náročnější...
Vezměte skleničku a hoďte ji na beton. Máte jistotu, že se rozbije. Když ji hodíte na trávník, máte tak padesátiprocentní šanci, že se nerozbije. Klouby to cítí úplně stejně. A že je přirozený terén náročnější? No tak budu běhat míň. Budu to dávkovat a postupně se mi zvýší kondice. Jenže to by pak lidé nemohli říct, že uběhli pět kilometrů.
Má význam drahá sportovní obuv, nebo je to spíš byznys?
Ta má rozhodně velký význam. Pokud lidé běhají na asfaltu, musí mít měkčí podrážku. Zdravá chrupavka je krásně měkká, plyšová. A pod ní pruží i kost, to málokdo ví. Patní kost je taková houba obalená skořápkou, a když na ni dupnete, promáčkne se a zase se vrátí. Ale když to přeženete, trpí.
Jaké dnes máme držení těla?
Nic moc. Problém držení těla začíná už u plochých nohou a skutečnosti, že chodíme obutí. Když se zujete a půjdete po nerovném terénu, napnete i svaly na rukou. Což už je přehnané, protože na to nejste zvyklá. Ale ukazuje to, že když jdeme po nerovném terénu, významně to ovlivňuje celou motoriku. Z plosek nohou nám totiž do těla jdou impulzy o terénu. V obuvi taky, ale daleko méně. Civilizovaný způsob nám sice přinesl pohodlí, ale má to i ty důsledky, že máme špatné držení těla. A k tomu se přidávají strnulé polohy v práci.
Co proti tomu dělat?
Nedá se očekávat, že je na standardní rehabilitaci prostor na to, aby s vámi lékař všechno rozebral. Ideální je jít za fyzioterapeutem, který vám sestaví cvičení na míru. K tomuto ideálu se blíží kolektiv profesora Pavla Koláře v Centru pohybové medicíny, ale není divu, že je to tam finančně velmi náročné. V podmínkách placených z běžného zdravotního pojištění to dělat nelze.
Takové cvičení by pak člověk asi musel dělat každý den.
Ale to je předpoklad! Nemá cenu nechat se vyšetřit za x tisíc a pak se na to vykašlat. Přístup komunistických pacientů „tady mě máte a lečte mě“opravdu nefunguje. Zdraví je vaše, není to náš problém. My vám řekneme jen návod a svůj názor, který vychází z našich vědomostí. A vy si vyberte. Denně lidem říkám, že pokud chtějí něco udělat pro svou páteř, měli by každý den cvičit. Třeba jen deset minut nebo čtvrt hodiny.
Jsou k něčemu osobní trenéři v posilovnách?
Určitě. Přiznám se, že jsem jednou také zkusil jít do posilovny a zjistil jsem, že jsem úplně mimo a že bych si spíš uškodil. Měl by tam být prostředník, který by o cvičení měl něco vědět. Ale zase je třeba si ujasnit, proč tam chodím. Jestli chci vypadat jako Schwarzenegger a dělat dojem na ženy, ideální to rozhodně není. Když vidíte držení těla svalovců, kteří chodí pořád napůl nadechnutí, je zřejmé, že to dělají na efekt.
Na druhé straně jsou cvičení, u kterých už má člověk pocit, že se hodinu za velké peníze jen protahoval – power jóga, pilates a další. Má význam tam chodit?
Asi jak pro koho, ale protažení a uvolnění význam má. Je otázka, s jakou poctivostí a znalostí se to dělá a jestli ten, kdo vás vede, to skutečně umí. Před sebou má skupinu lidí s různými problémy. Stejně bychom to ale měli brát s nadhledem a to, co nás bolí nebo nám nesedí, nedělat. Každý jsme jiný. Už jen chůze – každý chodí trochu jinak. Je až s podivem, jak tu individualita funguje. Lidi často poznáte podle chůze a poznáte i jejich povahu – jestli je to frajer, který si chůzí něco kompenzuje, nebo třeba člověk uzavřený do sebe.
Jsme zdravější než minulé generace? S tím, jak na jednu stranu chceme být fit, ale na druhou jsme obézní a jíme nezdravě?
To je velká otázka. Ve vztahu k pohybovému aparátu si myslím, že jsme zdravější. Dřív byli lidé víc udření. Dnes jsou schopní být déle aktivní. Kolikrát však máme chronické problémy, ale s těmi by se dalo pracovat. Kdyby lidé chtěli. Určitě bych si vybral současný způsob života než dřinu předchozích generací, protože ony neměly jinou šanci. Otázka je, co bude z mladých lidí, kteří propadli životu u počítače. Nedávno ke mně přišli dva mladí sourozenci. Jeden je sportovně založený a jeho držení těla je ukázkové. U jeho bratra jsem se zhrozil.
Co všechno mu hrozí?
Nahoru jdeme přibližně do třicítky. Je to jako v bance – co si našetříme, to pak budeme mít na horší časy. Jestliže si ten mladík nevytvoří dostatečnou svalovou i kostní hmotu a ještě si to zhoršuje tím, že už teď má velice špatné držení těla, neumím si představit, jak bude vypadat ve čtyřiceti. Bude mít výrazné bolesti páteře, bude oslabený. Navíc se to bude jen zhoršovat. Pohyb ho bude bolet, takže bude jen posedávat a všechno to bude mít tendenci uzavírající se spirály. Ideální je být tak akorát.