Nemít praxi? Nevadí. ZZ sbírá trofeje
Real Madrid převzal bez zkušeností. I tak dokázal Zinedine Zidane rychle vybojovat čtyři triumfy.
Představte si, že jste fotbalový trenér. Jako hlavní kouč sbíráte zkušenosti druhým rokem. A to ještě jen ve třetí španělské lize a ne zrovna s parádními výsledky.
Je to snad předpoklad pro to, aby si vás vybral Real Madrid jako spasitele? A abyste s ním pak během roku a půl vyhráli čtyři trofeje?
Může být – ale jen pokud se jmenujete Zinedine Zidane.
To díky němu se o víkendu slavilo v Madridu, Real totiž zvládl v Málaze rozhodující zápas sezony, vyhrál 2:0 a poprvé za posledních pět let urval španělský titul.
„Bylo to dlouhé čekání. Věděli jsme, že vyhrát ligu je obrovsky důležité – zvlášť pro Real, nejlepší klub na světě. Museli jsme sem titul vrátit,“říkal v neděli. A jeho ostře řezanou tvář rozjasnil úsměv.
Oddechl si. Splnil cíl a zároveň snad definitivně přesvědčil všechny, kteří nevěřili, že na skvělou hráčskou kariéru naváže i v saku na lavičce.
Bývalý geniální francouzský záložník, který v Realu prožil nejlepší léta kariéry, se k áčku posunul od třetiligové juniorky na začátku roku 2016. A čtyři soutěže (domácí ligu, Ligu mistrů, mistrovství světa klubů, Superpohár UEFA) stihl vyhrát rychleji než kterýkoli trenér ve stopatnáctileté klubové historii.
Velký šéf. Rozený vítěz. Trenérská kometa. Nebo jen chlapík se známým jménem, který se objevil ve správný čas na správném místě?
I tak na jeho práci může někdo nahlížet. Ale když vytáhnete fakta, i největší kritici zmlknou.
Platí, že v průměru Real pod Zidanem získá trofej každých 21 zápasů.
S ním na lavičce vstřelil gól v každém ligovém utkání sezony – to se ještě nikdy nepovedlo, přitom v první polovině minulého století padalo mnohem víc branek než dnes.
V druhé polovině ligy vyhrál všech deset venkovních zápasů, což nikdy žádný tým nedokázal.
Pod holohlavým koučem zvítězil v 75 procentech utkání, nastřílel o 150 gólů víc, než kolik jich dostal.
A to má ještě šanci poprvé od roku 1958 získat v jedné sezoně dvě nejprestižnější trofeje: pokud porazí příští sobotu Juventus, bude kromě titulu mít i ušatý pohár pro vítěze Ligy mistrů. Ještě nějaké pochybnosti? Kdepak, teď těžko někdo může popřít, že se Real se Zidanem trefil.
Konečně, chtělo by se říct. Mnohem zkušenější trenéři Benítez, Pellegrini nebo Ramos s hvězdným kádrem nevyhráli nic. V čem je tedy kouzlo muže s pichlavýma očima, kterého hráči po vítězství nad Málagou vyhazovali do vzduchu a pak ho zlili šampaňským?
Třeba v tom, že se ničeho nelekne. Když se rozhodl, že potřebuje sestavu častěji měnit, aby si opory odpočinuly, prostě to udělal a nikdo neremcal. Dokonce ani Ronaldo, který byl zvyklý hrát pořád.
Z Realu dokázal udělat tým, který nestojí na dvou třech hvězdách – když se odmlčel Ronaldo nebo Benzema, vzal to na sebe někdo jiný.
A určitě není náhoda, že tým dokázal lámat zápasy v závěru. Z deseti případů, kdy ještě čtvrt hodiny před koncem byl stav nerozhodný, Real sedmkrát vyhrál.
Zidane nepanikařil, chytře střídal, upravil rozestavení, to vše bez velkého divadla a emotivních gest.
A ano, jistě mu pomohlo i renomé: Ronaldo určitě spíš poslechne jeho než trenéra, který se mu jako hráč nikdy ani nepřiblížil.
Ale pozor. Umím hrát fotbal jako málokdo na světě = budu i skvělý trenér? Tahle rovnice často neplatí.
Vzpomeňte si, jak jako kouč pohořel Diego Maradona. Obránce Gary Neville byl jako televizní expert tak přesvědčivý, že dostal nabídku od Valencie, ale po čtyřech měsících končil s ostudou. Matthäus, Stoičkov, Keane, Gullit, Adams... Ti všichni na hřišti váleli, ale za autovou čarou ztratili jistotu i glanc.
Zidane, to je jiná kategorie.