Přinese Kurz nový kurz?
V Rakousku se schyluje po výměně vedení koaličních stran k předčasným volbám. Očekávaný nástup Svobodných může zbrzdit ambiciózní šéf lidovců Sebastian Kurz.
Každý, kdo sledoval v posledních týdnech českou taškařici zvanou vládní krize, případně si vzpomněl na nekonečná dohadování o předčasných volbách a skládání úřednických vlád v různě nedávné minulosti, se musí usmát, když vidí, jak elegantně řeší věci v sousedním Rakousku. Vicekancléř a šéf koaličních lidovců (ÖVP) Reinhold Mitterlehner oznámil rezignaci na všechny funkce, za pár dní byli známi nejen všichni jeho nástupci, ale také se ujali úřadů a poté, co se vládní strany shodly na předčasných volbách, bylo smluveno i jejich datum: to vše v řádu dní. K urnám půjdou rakouští voliči 15. října letošního roku, tedy zhruba o rok dřív, než kdyby se dočkali voleb řádných. Do voleb, respektive do jmenování nové vlády po nich, povládne samozřejmě kabinet dosavadní.
Klíčovou figurou současných změn je nejoblíbenější rakouský politik, třicetiletý ministr zahraničí a nový předseda ÖVP Sebastian Kurz. Toho si skomírající strana vybrala jako svou poslední naději na záchranu a on si nadiktoval tvrdé podmínky. Sám si vybere spolupracovníky, otevře kandidátku i nestraníkům a má právo veta při jejím sestavování. Navíc uskupení půjde do voleb pod názvem „Liste Sebastian Kurz – die neue Volkspartei“(Listina S. Kurze – nová lidová strana), čili jasně personalizovaná. Kurz se cítí, mohl by se stát kancléřem. První ovoce už to nese: strana, která v posledních letech kolísala kolem 18 až 20 procent podpory (a v posledních volbách před čtyřmi lety dosáhla svého historicky nejslabšího výsledku – 24 procent hlasů), najednou vede předvolební průzkumy se ziskem přes 30 procent preferencí. Jistě, v mnohém to připomíná německý Schulz-efekt a nelze zapomenout, že průzkum nejsou volby. Euforie může opadnout a v říjnu bude všechno zcela jinak.
Možná je to naděje
Největší vrásky dělá nástup Kurze a brzké volby překvapivě protestní straně Svobodných (FPÖ), která se donedávna cítila na jasné volební vítězství. Koneckonců loni jejímu kandidátovi Norbertu Hoferovi unikla prezidentská funkce jen o fous. Nyní tahají Svobodní za kratší konec: strana, která reprezentuje protest a změnu, se najednou zdá nejkonzervativnější: jako jediná si totiž nechala starého lídra, Heinz-Christian Strache jí předsedá už dvanáct let a je značně kontroverzní postavou, která i část potenciálních voličů Svobodných odpuzuje – na rozdíl třeba od zmíněného Hofera. S novým lídrem jdou do voleb nejen lidovci, ale vlastně i sociální demokraté (jejich šéf Christian Kern nastoupil do čela teprve před rokem a předtím se pohyboval mimo vrcholnou politiku) a odchod z čela strany oznámila i dlouholetá šéfka Zelených Ewa Glawischniggová. Zelení jsou přitom stabilně čtvrtou největší silou v rakouském parlamentu.
Sebastian Kurz navíc přebírá v mnohém rétoriku Svobodných: brojí proti islámu, chce omezit migraci, pochvalně se vyjadřuje o Viktoru Orbánovi. Pokud by stanul v čele rakouské vlády, dá se předpokládat, že donedávna utopický projekt rozšířeného Visegrádu, kdy by zlobivé centrum uvnitř EU získalo nového a vlivného spojence, by nebyl daleko realizace. Na rozdíl od Stracheho je navíc Kurz společensky přijatelný a v Evropě respektovaný: je koneckonců už nějakou dobu ministrem zahraničí.
Kurz chce vyhrát volby (což se lidovcům naposledy povedlo před patnácti lety a předtím v dávné minulosti v půli 60. let), ale ještě více se chce stát kancléřem, což se teoreticky může stát, i pokud skončí lidovci až za Svobodnými. Vše totiž nasvědčuje tomu, že příští koalici sestaví právě tyto dvě strany. Strache jako kancléř může být nepřijatelný, navíc by potíže s jeho jmenováním mohl dělat prezident Van der Bellen. Kurz by tak zopakoval „model Schüssel“z roku 2000 – kancléřem se stal šéf slabších lidovců a tehdejší lídr Svobodných Jörg Haider ani ve vládě neusedl.
Velká koalice lidovců a sociálních demokratů, která vládne posledních deset let, je vnitřně vyčerpaná a silně nepopulární, navíc se politici obou stran nemohou dlouhodobě vystát. Dost možná, že ani nedají dohromady většinu v parlamentu, což by bylo poprvé v rakouské poválečné historii.
V roce 2018 bude Rakousko předsedat Evropské unii. Ambicí Sebastiana Kurze je zorganizovat jakýsi „Vídeňský kongres po 200 letech“a na něm představit svůj koncept reformy Evropské unie. Pokud se mu to podaří a jeho návrh bude aspoň diskutován, čekají nás celkem zajímavé věci.
Tento zatím v konkrétních obrysech neznámý návrh, konzultovaný s jeho příštím spojencem Orbánem, jakož i dalšími zeměmi Visegrádu, může představit EU jako organizaci o něco funkčnější, rozhodnější a smysluplnější, než je dnes. A především může být opozicí vůči směru, kterým chce EU měnit nový francouzský prezident Macron s věčnou německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Kurz má spojence i v Německu: se zvláštním zaujetím mu naslouchá bavorský premiér Seehofer, na sjezdu jeho CSU bývá Kurz pravidelně vítanou zahraniční hvězdou.
EU je v dlouhodobé krizi a na volání „více Evropy“, které se ozývá jak z Bruselu, tak z osy Berlín–Paříž, mnozí zoufale reagují jediným možným východiskem: útěkem (jako Britové). Ne všichni si to mohou dovolit, to však neznamená, že se Unie nedá reformovat a změnit k lepšímu. V tomto směru je Sebastian Kurz nadějí nejen pro Rakousko.
Kurzův koncept může být opozicí vůči směru, kterým chtějí EU měnit Macron s Merkelovou.