Jen ať vzdávají! Když etapy měřily 430 km

Nasaďte krátké, průsmyky napěchované horské etapy a spatříte cyklistický ohňostroj. Tak zní návod pro současné tvůrce cyklistických Grand Tour. „Výbušná směs,“nazval i včerejší dolomitskou etapu Mauro Vegni, ředitel Gira.

Otcové-zakladatelé těchto závodů přemýšleli zcela opačně. Tehdy platilo: oč delší etapa, tím drsnější zkouška pro obry silnic. Armando Cougnet, ředitel prvních ročníků Gira, tvrdil: „Čím víc cyklistů vzdá, tím víc stoupá hodnota závodu i těch přeživších.“

Psal se rok 1914. Giro mělo jen osm etap, ale šest delších než 400 kilometrů. Mizerné silnice, těžká kola s jedním převodem, apokalyptické počasí a likvidační itinerář způsobily, že závod přejmenovali na Giro do pekla a zpět.

Třetí etapa Lucca–Řím byla se 430 kilometry nejdelší v historii Gira. Ale už ta první, 420kilometrová, je dodnes vzpomínána coby „etapa z bouře zrozená“, nejhrůzostrašnější v historii.

Startovali k ní o půlnoci z Milána. Po čtvrt hodině se nad severní Itálií usadila bouře a zuřila nekonečných 36 hodin. Vlněné trikoty nasáklé vodou táhly promrzlé jezdce k zemi. Vál ledový vítr o rychlosti 70 km/h. Silnice jim mizela před očima, místo ní byl jen bahnitý proud plný harampádí, mezi nímž mizelo značení trati, mnozí špatně odbočili.

Při stoupání do průsmyku Sestriere, v chumelenici a mučivém blizardu, jich celé procesí vzdalo. Vítěz etapy Angelo Gremo dorazil do cíle až po 17 hodinách, po něm už jen 39 cyklistů, mezi nimi i Riccardo Palea, který při srážce s koňským povozem přišel o oko! Celé Giro dokončilo osm jezdců.

Doba heroických zkoušek z pravěké éry cyklistiky se už nikdy nevrátí. Svět, sport i Giro zkracují vzdálenosti, nová doba dat, aplikací a sociálních sítí si žádá i dynamické etapy ve stylu akce–reakce–akce. Proto přichází trend krátkých „thrillerů“. Zahájili ho už na Tour 2011 se 109kilometrovou etapou přes průsmyky Télégraphe a Galibier do Alpe d’Huez.

Alberto Contador tehdy atakoval 16 kilometrů po startu a kandidát titulu Cadel Evans předváděl obdivuhodné záchranné práce v souboji s bratry Schlecky.

Od té doby jsou krátké horské etapy každoročně dramatickými epizodami ve filmech Grand Tour a ani sté Giro není výjimkou. „Radši bych měl víc těch delších, jako byla ta přes Stelvio,“říká Jan Hirt. Ale vůbec nic s tím neudělá...