Snad Trump odolá nátlaku

Doktrína klimatického alarmismu bohužel vyhrává. Absurdní tlak na amerického prezidenta, zejména doma, je tak velký, že se bojím, že i v této věci ustoupí. Kéž bych se mýlil.

Summit G7, pod Etnou, v půvabné sicilské Taormině, byl charakterizován řadou střetů mezi politickou korektností evropského politického establishmentu (Kanada a Japonsko k němu v podstatě implicitně patří) a antiestablishmentovými názory amerického prezidenta.

Snad nejvíce se to projevilo v otázce globálního oteplování (které pro jistotu – když globální průměrné teploty ne a ne růst tak, jak by si klimatičtí alarmisté přáli – přejmenovali na klimatické změny). Absurdní tlak na amerického prezidenta, zejména doma, je tak velký, že se bojím, že i v této věci ustoupí. Kéž bych se mýlil.

Pro mne je to věčné téma. V posledních dnech května byla vydána moje kniha Zničí nás klima, nebo boj s klimatem? (nakladatelství Cosmopolis), kde se tímto tématem po deseti letech opět zabývám. Když jsem před rokem přišel na to, že bych mohl ve stylu dumasovských Tří mušketýrů napsat Modrou, nikoli zelenou planetu po deseti letech, byl jsem ve značně pesimistické náladě. Neviděl jsem šanci na změnu, netušil jsem vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách a nevěděl jsem, že se bude tak zřetelně stavět proti americké ratifikaci pařížské dohody (z roku 2015). Teď, ale opravdu právě teď, protože jde o otázku dnů, nastala unikátní šance absurdní závěry Pařížské klimatické konference učinit nikoli celosvětovou povinností.

Hlavně se vyfotit

Doufám, že má prezident Trump dost argumentů. Už ve své deset let staré knize, která byla vydána v osmnácti jazycích, jsem naprosto nekompromisně argumentoval, že bojem s klimatem (a se spoustou z něj plynoucích zásahů do lidského chování a do ekonomiky) je ohrožena lidská svoboda, ale že klima je v pořádku. Tento výrok mi klimatičtí alarmisté nikdy neodpustili. Neméně rezolutní byla moje druhá hlavní teze, že se nemáme pokoušet klima řídit. Řídit klima (a manipulovat s globální teplotou) je pokusem řídit náš všechny.

Za uplynulých deset let bylo environmentalistické propagandě do značné míry uvěřeno. Bylo jí uvěřeno bez ohledu na to, že se neobjevila žádná nová fakta, že klimatologové s žádnými novými, průlomovými argumenty nepřišli a že globální teploty „vydržely“od roku 1998 do roku 2015 nerůst. Jestli jsou k dispozici nějaká nová data a fakta, pak o tom, že se – na mylných předpokladech postavené – modely klimatologů stále více mýlí.

Postavit tyto modely na triviální hypotéze, že lidmi způsobené emise CO2 jednoznačně a jednoduše (pro umírněné alarmisty lineárně, pro neumírněné exponenciálně) zvyšují průměrnou globální teplotu, se ukazuje být neudržitelné a neobhajitelné (o tom více v kapitole 2 mé nové knihy).

Doktrína klimatického alarmismu bohužel výrazně vyhrává v politickém světě. Politici si myslí, že její obhajobou – pro dnešek evidentně ničím nehrozící, pro vzdálenou budoucnost z dnešního hlediska nezajímavou – předvádějí svůj altruismus a svou starost o příští staletí. Hlavně se jim líbí to, že mohou hlásat něco, co za jejich politického života (a dokonce i za jejich života postpolitického) nikdo nemůže ověřit. Proto jedna konference – jako byla ta nedávná pařížská – za druhou. Na všechna tato místa se přijedou hlavně vyfotografovat.

Tato doktrína bohužel vyhrála ve sféře byznysu. Rozsáhlým systémem dotací a subvencí byl „polapen“i byznys, který pochopil, že se mu to vyplácí. Nemusí vyrábět co nejefektivněji a co nejvíce podle potřeb spotřebitelů, stačí, že vyrábí to, co se líbí politice. Tím je dnes úsilí o minimalizaci emisí CO2. „Zelené“produkty jsou díky státním dotacím ziskově velmi výnosné. (Vidí to u nás na vlastní oči každý například na žlutých lánech řepky, která se stala tak oblíbeným produktem českého zemědělství. Žlutá barva dominuje v přírodě naší země právě v těchto dnech.)

Ovládli výchovu

Klimatičtí alarmisté bohužel vyhráli – a to považuji za naprosto zásadní (a bohužel smutné a tragické) – ovládnutím školní výuky, výchovy a vzdělávání mladých generací prakticky na celém světě. Jejich doktrína je servírována našim dětem a vnoučatům jako nezpochybnitelná pravda. A rodiče se tomu příliš neprotiví.

Klimatický alarmismus je navíc nafoukaně zbohatlický západní pohled na svět. Je hrozivým atakem na rozvojové země, protože bohatý Západ absurdní brzdění ekonomického růstu nějakou dobu přežije. Rozvojové země nikoli. Slavný indický ekonom Deepak Lal považuje boj s emisemi CO2 za „vysoce nemorální“a za „pokus zabránit industrializaci rozvojových zemí“. Připomíná namyšlenému Západu, že omezovat výrobu laciné elektrické energie z fosilních paliv je absurdní v situaci, kdy „většina Indů dodnes nemá ani jednu jedinou žárovku“.

Tak bych mohl ještě dlouho pokračovat. Právě proto bude Trumpovo rozhodnutí ohledně ratifikace Pařížské klimatické konference tak důležité.

Už ve své deset let staré knize jsem naprosto nekompromisně argumentoval, že bojem s klimatem je ohrožena lidská svoboda, ale že klima je v pořádku.