Kam se ztratila pověstná česká spořivost?
Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES
VLidových novinách ze soboty 6. května mne v sekci Orientace natolik zaujal článek Viléma Baráka s názvem Není tu zájem řešit zadlužování, že se k jeho námětu – zadlužování – vracím. Je to článek podstatný, jasný a... odstrašující. Doporučuji jeho vyhledání a soustředěné přečtení. Dovolte, abych začal z jiného konce. Po sametové revoluci se rozšířil názor, že život mimo Československou republiku byl procházkou v parku, zatímco ti, kteří neodešli, trpěli pod knutou totality. Mnozí uvěřili hlasům populistů a závistníků, že „v Americe, tam je blaze“. Skutečnost ovšem byla a je jiná.
V USA je víc životních nejistot než jistot, jak je známe v zemích EU. Jak jednoduché je v USA se zadlužit! Mít pět, deset i víc kreditních karet je běžné, stejně jako je běžné půjčovat si peníze na vše možné i nemožné, nakupovat na dluh, splácet dluh na jedné kreditní kartě použitím druhé a třetí a další kreditní karty, osobní bankroty, kvůli dluhům rozvrácené rodiny...
Jak píše pan Barák ve svém pochmurném článku, mnozí lidé i v Čechách propadli chamtivosti mít vše co nejdřív, aniž by si spočítali, jestli mají a budou mít peníze na splácení dluhu.
Krátce po válce mně k mým šestým narozeninám dala naše teta Marta vkladní knížku a sto korun na začátek. Kde je dnes pověstná česká spořivost? Kam se ztratila?
Po listopadu 1989 nečekaná osobní svoboda přistihla mnoho lidí nepřipravených na to, být zodpovědnými za své činy, za následky svých činů. Za následky zadlužení.
Můj rozpočet pokrývá mé veškeré běžné výdaje. Na jiné, mimořádné, mně stačí debetní karta. Chci si něco navíc koupit, objednat? Nový kabát, mikrovlnku, kolo, dovolenou v Chorvatsku? Nic z toho není tak důležité, abych si na to musel půjčit a riskovat, že nečekaná změna v mém životě mi přivodí další stres. Debetní karta mě informuje, jestli si to můžu dovolit.
Během padesáti let života v USA jsme to s manželkou nepraktikovali jinak. Po dvou letech jsme oba měli stabilní zaměstnání a po pěti letech uspořeno nutných 25 procent ceny domku, který jsme koupili pomocí rozumné hypotéky, spočítané tak, abychom ji mohli jednoduše splácet.
Po narození dcery jsme sice ztratili manželčin příjem, ale to jen znamenalo, že jsme několik let žili skromněji, bez návštěv divadel na Broadwayi, bez dovolené v Evropě nebo Karibiku, bez nového auta. Kreditní kartu jsme měli jen jednu a tu jsme používali jen při cestování v cizině.
Náročná byla doba, kdy se manželka starala o dvě malé děti a já jsem po nástupu počítačů přišel o zaměstnání. Měli jsme na vybranou – buď prodat náš domek a odstěhovat se na druhý konec USA, kde práce byla, nebo najít jiné řešení, které by umožnilo zůstat „doma“, bez vykořenění našich dětí z prostředí, které nám vyhovovalo a přirostlo k srdci. Nezbylo než si nechat vyplatit životní pojistku a z těch peněz doplňovat podporu v nezaměstnanosti, než jsem se opět někde „uchytil“. Trvalo čtyři roky, než jsem dosáhl svého předchozího platu, ale žili jsme bez dluhů.
Ano, když jsme si později založili typografické studio, požádali jsme o půjčku na provoz a zakoupení zařízení. Ovšem než byla půjčka schválena (trvalo to zhruba třicet dní), náš podnik přinášel větší zisk, než byly výdaje na jeho provoz. (Pravda je, že jsme zpočátku oba pracovali 10–12 hodin, sedm dní v týdnu.)
Je to jen stručný přehled financí naší českoamerické rodiny, ale snad je z něj jasné, že s trochou úsilí a štěstí je možné žít bez masivního zadlužení. A že v Americe není vždy blaze...