Rozhovor: Síla Jiřího Bělohlávka
Skladatel soudobé vážné hudby Jiří Kadeřábek cítil k Jiřímu Bělohlávkovi nezměrnou úctu. O hudbu však do posledních dnů vedli přátelské profesní pře.
přímně řečeno, dirigent Jiří Bělohlávek nebyl nadšeným příznivcem soudobé vážné hudby. I tak ale před šesti lety se svým BBC Symphony Orchestra nastudoval dvě skladby třicátníka Jiřího Kadeřábka, který se nyní, pár hodin po jeho smrti, trochu ošívá: „Nechci o něm mluvit v prázdných frázích, ale na druhou stranu doufám, že to, co řeknu, nebude znít neuctivě. Protože úctu, tu jsem k němu cítil a cítím. Obrovskou.“
V noci ze středy na čtvrtek zemřel Jiří Bělohlávek. Šokovalo vás to?
Ne, překvapený jsem nebyl. Znamenalo to pro mě spíš chvíli, se kterou počítáte, ale ona vás stejně skolí. Věděl jsem, že se blíží konec, byl jsem z toho smutný – a teď se můj smutek dovršil.
Co vám prolétlo hlavou?
Zaprvé zemřel moc brzy, coby dirigent mohl ještě nejméně deset let působit.
A zadruhé?
Řekl jsem si: Až takhle rychle?! Jak je možné, že byl před měsícem schopný dorazit na koncert, sedět tam dvě hodiny, pak jít do dirigentské šatny, povídat si se mnou, a přitom umírat?
O jakém koncertě mluvíme?
Pražská komorní filharmonie s dirigentem Jakubem Hrůšou uvedla premiéru mé skladby nazvané Duel II. a mě hodně potěšilo, že Jiří Bělohlávek dorazil, i když to jistě nebylo jen kvůli mně; orchestr PKF byl jakýmsi jeho dítětem a Jakub Hrůša jeho žákem. Každopádně, když pak přišel Jiří do šatny, pochopil jsem, že se mu ta skladba vůbec nelíbila.
Řekl vám to?
Ne, byl to zdvořilý člověk, který za všech okolností zachovává dekorum, nechtěl nikoho ranit. Ale kdyby se mu skladba líbila, řekl by to – a on neřekl nic. Nevadí, já byl rád, že ho vidím, protože jsem věděl, jak špatně na tom je. Pokoušel jsem se ho vyptávat, něco mu popřát, projevit účast, ale on to nepřijal. O svém stavu nehodlal cokoli sdělovat.
Kdy vám vstoupil do života?
Řekl bych, že někdy v pubertě. S jménem Jiří Bělohlávek se těžko můžete minout, už tehdy šlo o jeden z pilířů vážné hudby přinejmenším v Česku. Znal jsem jeho nahrávky z desek.
Vzpomínáte si na první setkání?
V Paříži roku 2005 nás seznámil Jakub Hrůša, který zastával pozici asistenta šéfdirigenta u orchestru Radio France. Byl jsem ve Francii na skladatelském studijním pobytu a Jakub mě vzal na koncert Orchestre de Paris, který Bělohlávek dirigoval. Nejsilnější zážitek jsem měl z předehry k Prodané nevěstě, která zazněla nezvykle dynamicky, nikdy jsem ji tak neslyšel. Což mě vzalo, protože je symbolem čehosi velmi tradičního.
Představil vás Jakub Hrůša?
Ano, zašli jsme společně na večeři.
Byl jste nervózní?
Asi jako každý, kdo se má prvně sejít s člověkem, kterého obdivuje, s velikánem oboru. Ale i když tam byla z mé strany úcta, záhy jsme se ocitli v lehké konfrontaci, která nám vydržela dalších dvanáct let; až do konce.
Oč jste se přeli?
Zjevně se setkaly dva typy vkusu, dvě různé představy o hudbě. Ale je vhodné o tom teď mluvit?
Samozřejmě je, vždyť to říkáte s láskou.
Jiří Bělohlávek se dozvěděl, že jsem skladatel a asi chtěl vyzdvihnout, že se o současnou hudbu zajímá, tak začal velkými slovy hovořit o Vokální symfonii Vladimíra Sommera, čímž ale narazil – mám zkrátka na tu skladbu jiný názor. Možná jsem působil nevděčně, ale prostě jsme se neshodli.
Myslíte, že ho to urazilo?
Naopak si teď myslím, že mu to imponovalo – s odporem se nesetkával běžně. A podobné konfrontace pak k našemu vztahu patřily už napořád.
V čem byl mezi vámi hlavní rozdíl?
Nechci, aby to vyznělo neuctivě, ale Jiří Bělohlávek byl dirigent zakotvený v romantické až novoromantické tradici, k čemuž se váže určité estetické cítění, já jsem vychovaný bigbítem, jazzem a experimentální hudbou druhé poloviny 20. století. Nelpím tolik na estetice starší evropské hudby, ve které se on pohyboval většinu času.
Zkusíte mi to vysvětlit konkrétněji?
Mám třeba rád, když je věcem při provedení ponechána určitá volnost, což bylo pro něj nemyslitelné. S oblibou opakoval, že dirigent musí vědět vše, partituru znát do poslední noty. Byl vždy důkladně připravený, úžasně poctivý, ale z mého pohledu tahle pečlivost nemusí vždy fungovat, což on nedokázal uznat. Kdykoli narazil na otevřená, zápisem nezafixovaná místa v hudbě, kterou měl dirigovat, znamenalo to pro něj vnitřní konflikt; nesnášel, že něco nemá pod kontrolou. I tohle byl jeho podpis, teď to zůstává jedním z jeho odkazů.
Neboli volnomyšlenkáři to s ním neměli lehké?
Jiří byl v hudbě opakem volnomyšlenkáře a žádní volnomyšlenkáři by ve spolupráci s ním neuspěli. Snažil se orchestr neustále formovat a sochat jej dle svých představ, cizelovat jeho hladký, kulatý zvuk a ustřihávat případné růžky.
Přesto coby šéfdirigent BBC Symphony Orchestra nastudoval dvě vaše soudobé, dosti neortodoxní skladby.
Nedělám si iluze. Pravděpodobně to nebylo proto, že by po tom toužil, spíš nastala typická situace špičkového západního orchestru, kdy se po šéfdirigentovi chce, aby občas představil novou hudbu, ideálně ze své země – a na té vlně jsem se svezl. I když kdyby mé skladby nepovažoval za alespoň řemeslně zvládnuté, určitě by se jim nevěnoval.
Pokud si vzpomínám, první nahrál ve studiu a druhou pak uvedl i živě.
Pro tu první, In me la morte, našel fantastickou sopranistku Ailish Tynan, nahrávka se velmi povedla a na základě jejího úspěchu mě BBC požádalo o novou skladbu, kterou pak Jiří Bělohlávek provedl živě. Ta se jmenovala C a celá byla postavena na stupnici C dur.
Jaká byla vaše přímá spolupráce?
Už v případě nahrávky jsem pochopil, jakou mívá úžasně poctivou a detailní přípravu. Bydlel jsem tehdy v New Yorku, on v Londýně, ale neustále jsme si ohledně různých detailů vyměňovali maily, až vznikl kompromis, který byl pro dobro věci. Úpravami i samotným nastudováním vnesl Jiří do skladby nový pohled, protože zatímco já ji vnímal jako píseň, on z ní udělal dramatickou operní fresku. To vyznění mě mile překvapilo a pocítil jsem, co znamená opravdu silný interpretační názor. Vdechl té skladbě nový život.
Jaký to byl pocit, když jste pak naživo poslouchal druhou skladbu, C, v podání špičkového orchestru?
Abyste pochopil, orchestr BBC není hudebně lepší než třeba u nás Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR), má jen k dispozici úplně jiné podmínky, z čehož vyplývá výborná atmosféra pro práci, v tom je hlavní rozdíl.
Nicméně věta „mou skladbu zahrál BBC Symphony Orchestra“zní podle mě skvěle.
To asi zní. Tehdy jsme však měli další rozkol – šlo o to, jak má moji skladbu dirigovat. Jiří nechtěl uznat nutnost v jistou chvíli minimalizovat gesto, nechat hudbu stát. Byl nepřítelem statičnosti a neustále chtěl hudební proud někam nasměrovávat, což byla další součást jeho rukopisu, která se obvykle projevovala fantasticky, ale na mé premiéře se fantasticky neprojevila – šlo to proti duchu skladby.
O půl roku později, v květnu před pěti lety, ji na Pražském jaru dirigoval znovu.
K čemuž se chci dostat, protože to byl moment, kterým mě dojal skoro k slzám. Tam to totiž dirigoval přesně podle mých představ. Vzpomínám, jak jsem za ním přišel do šatny, on se na mě podíval a řekl: „Tak teď jsem to udělal dobře, že jo?“I v pozici světoznámého mistra se byl ochoten přeučit skladbu, o které věděl, že už ji nikdy dirigovat nebude.
Snažil jste se mu soudobou vážnou hudbu přibližovat?
Ani ne, bylo jasné, že i k většině mé tvorby má spíše rezervovaný vztah. Ale nahrávky starší hudby jsme si posílali. Vzpomínám třeba, jak jsme se hádali, která sopranistka je lepší ve Straussově skladbě Vier letzte Lieder, tedy ve Čtyřech posledních písních. Moc rádi jsme ji měli oba, ale ve sporu o ženský zpěv se znovu projevoval rozdíl v našem vkusu a v estetickém založení. Jeho favoritka měla podle mě příliš sofistikovaný, artificiální hlas, zatímco já preferoval spontánnější a civilnější projev. Jako vždy.
Shodli vy jste se v hudbě vůbec někdy na něčem?
Například na tom Straussovi, odhlédneme-li od zpěvu. Částečně i na Dvořákovi, Mahlerovi a zcela určitě na Janáčkovi, o tom jsme s láskou debatovali často. Bělohlávek tvrdil, že Janáček znamená především emoce, proti čemuž já bojoval slovy, že je obdivuhodný, osobitý i čistě hudebně až muzikologicky, nejenom tím, co jeho hudba vyvolává. Jiří kroutil hlavou, což mě rozčilovalo, ale mé rozčilení bylo absurdní vzhledem k tomu, kolik toho pro Janáčka udělal; kolik jeho skladeb oživil dirigováním na spoustě světových scén.
Na který Bělohlávkův koncert do smrti nezapomenete?
Miloval jsem jeho nastudování Rusalky v pařížské opeře, to byl majstrštyk. Z té opery šel zvláštní pocit, popsat ho můžu jen rozporuplně: jakási střízlivá emotivnost. Zbavil Rusalku všech nostalgických, obrozeneckých nánosů, pod kterými česká romantická hudba v domácí interpretaci často trpí, ale zároveň to bylo velmi živé. Opera, kterou jsem notoricky znal, se mi najednou otevřela jako nikdy předtím. Pamatuju si, jak jsem mu dojatý běžel gratulovat.
Měl radost?
Asi ano, ale on se tyhle city snažil nedávat moc najevo. Navíc Bělohlávkovi vyjadřovalo obdiv a úctu tolik lidí, že se z toho, myslím, stal denní chleba, opravdu měl neuvěřitelné renomé všude na světě.
Čím vás Jiří Bělohlávek nepřestává inspirovat?
Tou pro něj tak typickou poctivostí a neokázalostí. Pak i lpěním na vlastních představách, jakkoli jsem občas nesouhlasil. Trápilo mě, když nechtěl ustoupit u mé skladby, ale obdivoval jsem, že má vizi, za kterou si nekompromisně jde. Čistě technicky mě nikdy nepřestane inspirovat to, jak skvělým býval dirigentem, a pak je třeba zmínit neuvěřitelný záběr jeho profese, která zdaleka neznamenala jen hudbu a dirigování, ale taky – a možná hlavně – krocení saně. Jiří byl diplomatem s ohromnými vyjednávacími dovednostmi.
Vzpomínáte, kdy jste ho viděl stát na jevišti naposledy?
Letos na jaře, a na jeho výkonu se už jasně projevovala nemoc. Co nejrychleji jsem odešel a nestavil se za ním, nechtěl jsem pokrytecky blahopřát. Od té doby mezi námi viselo cosi nevyřčeného, protože mi potom psal a zjevně si přál, abych svoji konfrontační roli dohrál až do konce.
Abyste mu řekl, že nastal čas končit?
Možná... Na to už jsem ale nenašel sílu.