Předávám ti žezlo
Jedinečný průnik generací: 49letá Štěpánka Hilgertová debatuje s 19letou neteří Amálií
Amálie Hilgertová válčila v tacenských peřejích a teta Štěpánka utíkala po břehu, hlasitě fandila. Dvojnásobná olympijská vítězka hnala juniorskou mistryni světa.
Dělí je 30 let věku. Mistrovství Evropy se stalo prvním a pravděpodobně i posledním šampionátem, kde se potkaly v roli závodnic. Pro tu starší to byl začátek konce. Pro tu mladší konec začátku. Kdybyste mohly, co byste si jedna od druhé vzaly? Štěpánka: Amálka má krásné maturitní šaty. Ale asi bych se do nich nevešla. Amálie: Brala bych tetinu tréninkovou píli. S tou mívám problém. Štěpánka: To já bych potřebovala tvoji uvolněnost. Nemám ji v povaze a s věkem se to spíš zhoršuje. Amálie: No, já jsem spíš taková dost neorganizovaná. Štěpánka: A já extrémně organizovaná. Chtělo by to zprůměrovat. Napadá vás nějaký spontánní čin z poslední doby? Amálie: Připravovala jsem se, jak půjdeme oslavit konec české kvalifikace, už jsem byla ve dveřích a pak jsem se spontánně rozhodla, že jsem strašně unavená, a šla spát. Štěpánka: Jestli ty už nejsi stará... Amálie: Nejsem! Dělala jsem zároveň maturitu, bylo toho moc. Dovedete si představit, že byste pádlovala i za dalších třicet let? Amálie: Nééé. (vyděšený výraz) Tedy umím si představit tu letní část, ale absolvovat třicet zimních příprav? Ne, ne, ne. Ty mě zabíjejí.
Štěpánka: Přitom teď se díkybohu často konají v teple. Já byla poprvé v zimě za teplem až v Africe 1998. V Tacenu jste nyní naznačila, že jste patrně na vaší úplně poslední vrcholné akci. Skutečně? Štěpánka: Je to pravděpodobné.
Neláká vás rozloučit se na mistrovství Evropy 2018 v Praze? Štěpánka: Bylo by to stylové, ale nejdřív bych si ho musela vyjet. A tomu právě předchází ta zimní příprava. I mě letos přizabila.
Amálie: Navrhla bych, aby se v listopadu všichni slalomáři usnesli,
odložili lodě, přes zimu jen lyžovali a zase až v březnu ty lodě vytáhli.
Štěpánka: Dovedeš si potom představit ty puchýře? Amálie: Mně se nikdy nedělaly.
Štěpánka: To bys koukala, kdybys pět měsíců nepádlovala. Já to zažila. Přes zimu jsme nejezdili a pak v únoru vyrazili autobusem do Bretaně. Vlezli jsme po dlouhé době na vodu a puchýře jsme měli hned. Jak jste se vlastně navzájem začaly na vodě vnímat?
Amálie: Já poprvé tetu sledovala v televizi na hrách v Pekingu 2008.
Štěpánka: Amálčiny začátky? Ona začínala hrozně nenápadně.
Amálie: Pořádně až tak ve dvanácti. Dlouho jsem vzdorovala.
Štěpánka: Její rodiče si uvědomili, že ji nesmí do ničeho tlačit. Pak se sama chytla. Koukala jsem, jak dělá náklony ve válcích, a říkala si: Vůbec se nebojí! Tak to bude dobrý.
Amálie: Zajímalo by mě, kam se to ztratilo. Teď se občas docela bojím. Pamatujete si, Štěpánko, co vy jste dělala ve dvanácti?
Štěpánka: Úplně poprvé jsem držela v ruce pádlo. Doma se mě máma zeptala: Hele, nechceš zkusit jezdit na lodičkách? Ani jsem nevěděla na jakých, představovala jsem si pramičky na Vltavě. A najednou mě máma přivedla do oddílu Tesla Žižkov a já seděla v kajaku. Učila jsem se metodou šoků. Za měsíc už jsem jela na soustředění na Kamenici. Zvrhla jsem se, byl duben, málem sněžilo, já vylezla na břeh a čekala, že mě trenérka Renata Knýová pošle převlíct se do suchého. Jenže ona povídá: Je ti zima? Tak honem nasedni a pádluj, ať se zahřeješ.
Amálie: Mě to začalo bavit, až když přišly první závody. Dostala jsem loď po tetě, modrého nomáda, sedla jsem do ní a jela. Teď má tu loď jedno z dětí Lukáše Pollerta. Jste široká rodina a zdá se, že držíte dost pohromadě. Je to tak? Štěpánka: Až extrémně. Všechno slavíme spolu, každé narozeniny... Amálie: ... a dokonce i svátky. Štěpánka: Bylo nás dvanáct a teď ještě přibyli naši Peruánci, vzdálení synovci. Totální latinskoameričtí
týpci, tmaví, ale rodem Hilgerti. Přišli sem studovat na vysokou. Amálie: Až tady se naučili česky.
Štěpánka: Jeden si už i vzal Češku. Je jim mezi 25 a 30 lety a jmenují se Alois, Luis a Alonso. Teď chodí na rodinné sešlosti taky oni.
Amálie: Jo, je nás dost. Často se musím kamarádům omlouvat, že zrovna dneska nikam nemůžu, protože máme další rodinnou večeři. Bavíte se při nich zase o vodě?
Štěpánka: Taky. Ale spíš třeba o věcech kolem naší rodinné firmy Hiko (vodácké vybavení), o jejím vývoji, o prezentaci... Amálie: ... a o stížnostech.
Štěpánka: Amálka je dědička firmy. Amálie: Rodiče se mě jemně zeptali, jestli bych ji jednou se sourozenci nechtěla převzít. Odpověděla jsem, že asi jo. Viděla bych v tom smysl. Rodiče tu firmu vypiplali a já si jejich práce nesmírně vážím. Co byste si navzájem popřály do dalších let? Amálie: Aby se tetě dařilo být uvolněná a aby slalom úplně neopustila.
Štěpánka: Moc se těším, až budu za tři roky sledovat nominaci na hry v Tokiu. Neříkám, že Amálka je favoritem, ale může o ně bojovat. A já jí hrozně budu držet palce. Pokud nebudete sama na startu.
Štěpánka: Pořád mě to baví, jenže na tak tvrdý trénink asi už nenajdu dost mentálních a fyzických sil. Vidím to i na docela rychlý konec, maximálně za rok. Potřebuji mít na vodě příjemný pocit, ne abych se tam hrabala a smiřovala s tím, že tu protivodu už pořádně nevyjedu. Nejsem až tak moc soutěživý člověk. Budu dál sportovat pro radost, ale už ne závodit a poměřovat se.
Amálie: Mám si vsadit, že ještě budeš závodit? Sázky jsou zábavné.
Štěpánka: Amálčina rodina je totiž mimořádně hravá.
Amálie: Máme doma stolní hry, pořád je hrajeme a oni je nemají rádi.
Štěpánka: Když nás Marcela, Amálčina máma, chce vystrnadit z bytu, vytáhne hry a my odjíždíme. Naposledy nás chtěla nechat hrát Osadníky z něčeho, nakupovali dřevíčka a obilíčka a já musela odejít.
Amálie: Máma je zkoušela zlanařit na hry dokonce i tím, že vyrobila rodinné pexeso s fotkama. Štěpánka: To jsme ještě neviděli. Amálie: Dostali jste ho k Vánocům. Štěpánka: Kdy? To bych si všimla. Někam se muselo zatoulat. Vaše kariéry se protly dost možná jen na kratičko... Štěpánka: ... ale jsem moc ráda, že se to teď v Tacenu stalo. Už jsem nevěřila, že k tomu dojde, že tak dlouho vydržím. Dočkala jsem se a udělalo mi to velkou radost. I proto dokážete snáz skončit? Štěpánka: V podstatě ano. Předávám ti tady žezlo, rodinné pádlo. Stanete se nyní trenérkou?
Štěpánka: Asi ne. Bavilo by mě trénovat spíš zralejší závodníky, jenže na trénink dospělých nemám vystudováno. A na desetileté děti bych nejspíš neměla trpělivost. Nejsem přirozeně hravá, neuměla bych pro ně vymyslet dost zábavný trénink.
Amálie: Vidíš, to je proto, že s náma nehraješ ty hry.