Prezident? Ne, zvolme si krále

Česká veřejnost klade na instituci hlavy státu přehnané, až královské nároky – těžko se pak divit, že se prezidenti jako monarchové také chtějí chovat.

MF DNES - - FRONT PAGE -

komentátor MF DNES

a první pohled by se zdálo, že Češi žádnými velkými monarchisty nejsou. Již sto let hrdě budujeme republiku, a zejména tradice té první je u nás prakticky nedotknutelná, spolu s postavami prvních prezidentů Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše.

Jistě k tomu, kromě moderního ducha poválečné instalace nové republiky, přispěl i habsburský mýtus, tedy odtažitý vztah našeho národa k panovníkům z tohoto rodu, který se postupným znovuprožíváním stal synonymem cizáckého porobení, ačkoli ještě v devatenáctém století to mohlo být vnímáno běžným obyvatelstvem úplně jinak.

Habsburka nechceme

Každopádně navzdory tomu, že po roce 1989 došlo k jisté renesanci české aristokracie (která měla pověst pošramocenou jak desítkami let komunistické vlády, tak zmíněnou první republikou, jež šlechtické tituly zakazovala), v některých případech dokonce šlechtický titul pomohl k politické kariéře, o znovunastolení monarchie nikdo vážně neuvažoval.

Možná i proto, že jediným přirozeným nástupcem českého trůnu by byl – opět – Habsburk.

Funkce prezidenta má u nás přece jenom značné monarchistické rysy. Hlava státu sídlí na Pražském hradě, v jeho honosných sálech uděluje státní vyznamenání, pohřby mají prezidenti ve svatovítské katedrále. Prezident má rozsáhlá práva, co se udělování milostí a amnestií týče, osobně jmenuje vysokoškolské profesory a rektory, má svou prezidentskou fanfáru a tak dále.

Je pozoruhodné vidět, jak všechny tři české polistopadové hlavy státu tyto monarchistické prvky kritizovaly a pošklebovaly se jim, ale postupně jim samy podlehly.

Aktivní prezidenti

Standardní chápání funkce prezidenta je dvojí – buď je to aktivní politik, který přichází s konkrétním programem a účastní se každodenního politického dění, jako je tomu ve Francii nebo v USA, anebo je jen státním notářem, důstojným mužem, který jednotlivé akty politického dění stvrzuje svým podpisem a razítkem, ale sám se jich vlastně neúčastní. Typickým příkladem takového přístupu je Rakousko a Německo.

Češi zůstali někde mezi, formální pravomoci sice nejsou rozsáhlé, ale také ne malé. Zvyklosti již od Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše, které byly posléze obnoveny Havlem, prezidentovi velí se do běžné politiky aktivně montovat a svůj pohled na věc dávat hlasitě najevo. V tom pokračují i Václav Klaus a Miloš Zeman, a kdo je za to kritizuje, měl by podobně přísná měřítka uplatňovat také na TGM a Václava Havla.

To, co od prezidenta ve většině požadujeme, bychom měli chtít spíš od krále. Chceme morální autoritu, důstojnost, do hermelínu a plyše zabalenou zosobněnou státnost.

To ideálním způsobem naplňoval profesorský Masaryk a za jiných okolností by k tomu mohl mít blízko i Václav Klaus, nemít za sebou premiérskou minulost. Také Václav Havel, spojený s revolučním étosem a honosnými projevy o demokracii, uměl vystupovat jako monarcha.

Když se díváme na blížící se prezidentské volby, jimž je u nás věnována nepřiměřená pozornost, soustředí se nikoli na praktický výkon prezidentské funkce nebo dokonce politické názory a program jednotlivých kandidátů, ale opět na formu.

Prezident v očích těch, kteří jím chtějí být, i těch, kteří jej chtějí volit, má být především slušný a důstojný, musí se umět hlavně tvářit. K tomu koneckonců směřují oba hlavní protikandidáti stávající hlavy státu. Miliardář Michal Horáček i vědec Jiří Drahoš nejsou spojeni s aktivní politikou, jejich vlastní názory jsou buď neznámé nebo povšechné. Oba si také dávají pozor na to, aby nic konkrétního neřekli, protože by si tím mohli odradit některé potenciální voliče. Oba také vypadají jako důstojní muži v letech, kteří se dobře budou vyjímat na známkách i na školních portrétech.

Moudrý a mlčící

K ideálu má v tuhle chvíli blíž Drahoš i proto, že je profesor a moudře spíš mlčí, než by se věnoval rozsáhlému řečnění. Naopak Horáček, vzhledem ke svému propojení s showbyznysem a minulostí hazardního hráče, se musí hodně snažit – a nutno dodat, že se snaží.

Co je především vyčítáno současnému prezidentu Zemanovi, je právě onen nedostatek monarchistického vystupování – je příliš lidový, místy obhroublý, rád vypráví vtipy a vůbec takzvaně snižuje důstojnost prezidentského úřadu. Příliš dává najevo, co si myslí, a aktivně vstupuje do politických her, to je přece krále nedůstojné.

Pokud však chceme krále, neměli bychom ho markýrovat prezidentem a klást na politiky nároky, aby se stávali monarchy, ale přiznat si to a instalovat na trůn na Pražském hradě po sto letech opět krále. I kdyby to nakonec byl Habsburk.

Pokud chceme krále, měli bychom si to přiznat a ne ho markýrovat prezidentem.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.