Rath míří do basy, máme z toho jásat?

Pět let a čtyřiadvacet dnů po zatčení s krabicí od vína v ruce to s exhejtmanem Davidem Rathem už zase nevypadá dobře. Bublina, že se mu možná nepovede zhola nic doložit, když vrchní soud zakázal použít podle jeho názoru nezákonně opatřené odposlechy, včera splaskla. Nejvyšší soud vyřkl verdikt zcela opačný: odposlechy byly pořízeny v souladu s právem, tudíž mohou být hlavním důkazem obžaloby. A vzhledem k jejich obsahu, který se stal už lidovým folklorem, to Ratha ve výhledu několika měsíců reálně posouvá hodně blízko k bráně některého nápravně-výchovného zařízení.

Z hlediska jakési vyšší spravedlnosti a také vnímání spravedlnosti občany této země je to jistě dobře. O Rathově vině snad nepochybuje nikdo vyjma jeho samého a osvobození národního gaunera by byl naprostý výsměch všemu. V přestřelce mezi soudními instancemi ale nešlo o vinu či nevinu, jen o procedurální překážky. Dají se jíst plody z otráveného stromu? Tedy dají se i proti evidentnímu zločinci použít důkazy získané možná nelegálně?

Nejvyšší soud zákonnost odposlechů uznal a tím i do budoucna posvětil blahovůli policie a soudů při jejich nasazování. Už tak jich rok co rok přibývá po stovkách, i když počet trestných činů vytrvale klesá. Je to totiž snadná a účinná zbraň: nasaďte velké ucho, a budete-li trpěliví, nakonec na tom uvaříte skoro každého. Možná by proto i jeden osvobozený národní gauner stál za to, kdyby se této šmírovací zvůli učinila přítrž. Zejména když sám David Rath už se nálepky zloděje nezbaví do konce života, rozsudek nerozsudek a trest netrest.