Odvolání bývají zbytečná, lidé lpí jen na své pravdě

Formální podmínky nějakého úkonu z počátku trestního řízení lze zpochybnit ještě v jeho pozdní fázi. A to je velký problém trestního řádu, říká soudce.

MF DNES - - ROZHOVOR - Ivana Faryová šéfka pražské přílohy MF DNES

Rozhodování českých soudů patří k nejkvalitnějším v Evropě, přesto lidé verdiktům často nevěří a řízení protahují. „Množství opravných prostředků naprosto devalvuje rozhodnutí soudů prvního stupně. Jako kdyby jejich rozsudky nebyly ničím. Mnoho lidí se odvolává jen proto, že nejsou ochotni připustit, že nemají pravdu,“říká trestní soudce a předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra.

Co jste jako soudce říkal na omilostnění a propuštění Jiřího Kajínka?

Vůbec nic. Pro mě je to neutrální zpráva, prezident takovou pravomoc má. A jestli mě něco překvapilo, tak to byl zájem médií o jeho propuštění. Zajímavé pro mě je, že se prezident rozhodl udělit mu milost a proč, ale několikadenní čekání před věznicí nechápu.

Nečekali jen novináři, ale i davy dalších lidí. Fotili se s ním a někteří s ním fotili i své děti.

Bonnie a Clyde byli svého času také dost populární, přestože ve Spojených státech zabíjeli lidi. Část veřejnosti asi takový fenomén zajímá.

Nebo svou podporou odsouzenému dvojnásobnému vrahovi vyjadřují lidé protest či nedůvěru v rozsudek nad ním?

Myslím, že lidé mají snížený respekt ke všem autoritám. Podívejte se na statistiku žalob do Štrasburku. U nás kdekdo žene svoji věc k Evropskému soudu pro lidská práva, kde Česká republika patří mezi nejúspěšnější země. Prohráváme procentuálně velmi málo sporů, ale zároveň patříme mezi státy, které občané žalují téměř nejvíc. Na rozdíl od jiných zemí na západ od nás český občan skoro nikdy nevyhraje, ale přesto se nesmíří s rozhodnutím našich soudů, které jsou přitom hodnoceny jako jedny z těch lepších i nejrychlejších v Evropě.

V poslední době zaujalo pozornost zrušení rozsudků u několika známých kauz. Na svobodě jsou Nečesaný, Dalík, Rath. Jak to vnímat? Poškozuje to důvěru ve spravedlnost?

Je to mimo jiné důsledek komplikovaného systému kontinentálního práva. My nemáme jeden opravný prostředek, ale rovnou dva, a navíc se prakticky počítá i s tím, že se věc dostane k Ústavnímu soudu. To už jsou tři. A to přece nevede k vyšší míře vnímání spravedlnosti. Pro konkrétního člověka to ale může být skutečně jakoby poslední záchrana. Kontinentální systém je založen na opravných prostředcích. A obecně si myslím, že jejich nadměrné využívání je možná otázka nedůvěry vůči veřejné moci nebo ještě i reakcí na totalitní režim.

Jak to souvisí s minulým režimem?

Jsme velmi opatrní. Umožňujeme další a další opravné prostředky, jako kdyby jejich počet zvyšoval spravedlnost, což evidentně nezvyšuje.

Má Česko svá specifika uvnitř kontinentálního právního systému?

Máme sdílenou tradici rakousko-uherské oblasti, která z hlediska Evropy bývá vnímána jako velmi opatrnická, na druhou stranu i efektivní. Takže je to otázka politické volby a já doufám, že až jednou budeme mít nové procesní předpisy, ať už občanské, nebo trestní, že už nebudou mít s rakousko-uherskou tradicí vůbec nic společného. Jakmile totiž zůstaneme v 19. století, nepochybně budeme mít k dispozici kvalitní nástroj, ale ten nebude moderní. A ponese s sebou podobné neduhy jako nadměrné množství opravných prostředků.

Mělo by jich být méně?

Ano. Myslím, že jejich množství naprosto devalvuje rozhodnutí soudů prvního stupně. Jako kdyby jejich rozsudky nebyly ničím. Nikdo s nimi nepočítá jako s verdiktem, přitom přes 90 procent z nich před vyššími soudy obstojí. Mnoho lidí se prostě odvolává jen proto, že nejsou ochotni připustit, že nemají pravdu.

Pokud je naše právo tak komplikované, může mít v trestním řízení smůlu ten, kdo nemá peníze na zkušeného obhájce, který umí využít všech kliček umožněných trestním řádem?

Nemyslím si to. V anglosaském systému má kvalita advokátů větší roli, protože tam jde o proces, při němž soud nepomáhá žádné straně. Zatímco u nás, když daná strana nepředkládá důkazy, je povinen je sehnat a provést soudce. Vyvažujeme tak menší aktivitu, ať už obžaloby, nebo obhajoby. A za téhle situace tolik nezáleží na tom, jaké síly má k dispozici obhajoba. Nevěřím, že by někdo byl odsouzen jen proto, že nemá na nejlepšího advokáta, nebo že naopak není odsouzen někdo, kdo být má, protože má dobrého obhájce. To se stát nemůže, špičkový obhájce ale jistě pomůže.

Nejvyšší soud zrušil rozsudek nad lobbistou Markem Dalíkem, a to kvůli právní kvalifikaci. Dalík byl v kauze nákupu pandurů odsouzen na vašem soudě, a to za úplatkářství, odvolací soud však rozhodl, že šlo o podvod. Jak vnímáte, že vy jste ho odsoudili za něco, a jiný soud řekne, že udělal něco jiného?

Není nic častějšího než změna právní kvalifikace mezi úplatkářstvím a podvodem. Pokud se prokáže, že chcete peníze za to, že ovlivníte něco, co ovlivnit můžete, je to úplatkářství. Ale pokud peníze žádáte, ale přitom se neprokáže, že to můžete ovlivnit, tak podvádíte toho, kdo vám ty peníze dává, protože mu lživě říkáte, že to ovlivníte, přitom to udělat nemůžete. Leckdy je velmi obtížné úplatkářství prokázat. Je to asi stejný rozdíl jako mezi výtržnictvím, kdy jeden napadne druhého, a mezi pokusem o ublížení na zdraví, kdy také někdo napadne jiného, ale jeho jednání – a to se musí prokázat – navíc přímo směřuje k ublížení na zdraví. I to je velmi hraniční. Je třeba nějaké strčení do ramene opravdu jen výtržnictví? Velmi záleží na tom, jak se vyvine dokazování, a podle toho se kvalifikace může změnit.

Podstatu trestného činu, kterého se Dalík dopustil, Nejvyšší soud nezpochybnil…

To zrušující rozhodnutí se totiž v podstatě týká kvality odůvodnění rozsudku odvolacího vrchního soudu. Zatímco v řadě zemí písemné odůvodnění rozsudků buď vůbec neznají, nikoho nenapadne ho vyhotovovat, nebo jsou velmi kusé, my jsme se za čtvrt století dostali tak daleko, že jsme z odůvodnění rozhodnutí udělali málem nejdůležitější část rozsudku. Pak se ale musíme smířit s tím, že občas dojde k takovému zrušujícímu rozhodnutí.

Které ale v tomto konkrétním případě odsouzeného Dalíka nijak nevyviňuje.

Jak se zdá, tak ne.

Přesto je na svobodě.

Protože když musíte zrušit rozsudek, na jehož základě je nařízen výkon trestu, tak samozřejmě žádný právní podklad pro omezení na svobodě není.

Nejvyšší soud nyní řešil další veřejně sledovaný případ, a to Rathův…

Kvůli odůvodnění.

Kvůli odposlechům.

Ano. Ale šlo o to, že měly být špatně odůvodněny. Je to tentýž problém jako u rozsudků. V řadě zemí dá soudce pouze razítko, což znamená, že souhlasí s argumenty státního zástupce k odposlechu. U nás musí mít příkaz k odposlechům odůvodnění a máme dokonce rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, jaké má být kvality. A jsme zase u toho. Budeme-li chápat právo tímto způsobem, a podle mě je to jen procesní formalismus, tak nezbude nic jiného, než aby soudy rozhodovaly jako v uvedených případech.

V souvislosti s naší rakousko-uherskou tradicí, která nutí k podrobným odůvodněním, jste zmínil, že ta u rozsudků starých třeba sto let málokdy přesáhla jednu stránku. Proč to tak nabobtnalo?

Je to asi péčí o lidská práva. Ta byla logická po pádu minulého režimu. V tom je to potlesku hodné, na druhou stranu si myslím, že v řadě případů se to už vymklo z rozumných mezí, které by byly ekonomicky únosné pro stát. Nejvíc mě děsí, že nemám pocit, že by na politické úrovni existovalo mnoho lidí, kteří by měli filozofickou představu o tom, jak má výkon práva, výkon spravedlnosti v České republice vypadat. Má být především rychlý? Nebo naopak půjdeme tou cestou, že i když si člověk nepřebírá poštu a o věc se absolutně nezajímá, stát se o něj bude starat, aby náhodou nedošlo k jeho újmě? Vyčítám politické elitě, že jasně neříká, co z toho hodlá prosazovat, protože samozřejmě ten druhý systém je násobně dražší, a přitom nepřinese významně lepší rozhodnutí.

V čem je největší problém trestního řádu v souvislosti se zmiňovanými kauzami?

Máme ho napsaný tak formalisticky, že třeba jen kvůli formální úvaze nezbývá vyššímu soudu nic jiného než nějaké rozhodnutí zrušit. Prostě problém je, že máme více než půl století starý trestní řád, který dovolí, aby se ještě v tak pozdním stadiu trestního řízení (kdy je případ u Nejvyššího soudu – pozn. red.)

zpochybnily formální podmínky nějakého úkonu ze samého počátku vyšetřování. Toto vzbuzuje nedůvěru ve výkon spravedlnosti.

Vy dokonce říkáte, že trestní řád lze zneužívat. Jak?

V leckterých pasážích je spousta variant, jak lze například protahovat řízení, aniž by to bylo efektivní. Ale narážíme tu i na právo na obhajobu, může to totiž být jedna ze strategií obhajoby. Byl jsem v šoku, když jsem se někdy v 90. letech dozvěděl, že třeba v Nizozemsku neplatí takzvaný zákaz reformace in peius. To v trestním řízení znamená, že když se odvolá pouze obžalovaný, odvolací instance u nás mu nesmí dát přísnější trest ani jiným způsobem nemůže zpřísnit rozsudek. Jeden nizozemský soudce říkal: „No ale to by se přece odvolával každý, když mu nic nehrozí. To je neekonomické a něco takového by naši politici vůbec nedovolili.“A zřejmě kvůli tomu my máme tak obrovský nárůst využívání opravných prostředků. Pro ty, kteří se odvolávají, je to soutěž bez rizika.

Městský soud v Praze před pár dny rozhodl případ ženy, která svou nadřízenou roky trávila tím, že jí dávala do pití projímadlo. Oběť si počínání kolegyně natočila na video, což bylo jako důkaz přijato. Můžeme se tedy spolehnout na to, že když si pořídíme důkazní odposlech nebo video, soud to uzná?

Obecně řečeno ano. Protože to je úplně jiná situace, než když záznamové techniky používá policie jako mocenský orgán. Ta musí konat jedině tak, jak jí zákon povoluje. Občan může dělat vše, co mu není zakázáno. Takže pokud v rámci své obrany použije k zaznamenání protiprávního jednání cokoliv, tak to až na výjimky může sloužit jako důkaz. O výjimkách mluvím proto, že někteří aktivisté cíleně a v obrovských objemech shromažďují informace, včetně obrazového nebo zvukového záznamu, a to může narazit právě na tu míru. Účelem jejich konání totiž rozhodně není intuitivní obrana.

Foto: Yan Renelt, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.