Jak nalákat lidi? Na školku, auta a bio mléko

MF DNES - - ZAMĚSTNÁNÍ - — Bohdana Jarošová

VBrumovicích na Břeclavsku začínají teprve kokrhat kohouti, když se do dveří mateřské školy tlačí první děti. Přišly na směnu s maminkami. V rodinné firmě Blanář nábytek začínají v šest všechny – děti, učitelky ve firemní školce i jejich maminky v dílnách.

„Jedna ze švadlen se po mateřské chtěla vrátit dřív, tak začala vznikat mateřská škola. Dnes tu máme dvanáct dětí,“říká Jindra Blanářová, která se podílí s manželem Romanem na vedení úspěšné výroby postelí už od roku 1989.

Firma vznikla už pár měsíců před revolucí, její první adresu v dílně na zahradě rodinného domku schvaloval ještě národní výbor. Po roce 1989 podnik dál rostl. Obsadil zchátralé zemědělské družstvo a začal přestavovat staré kravíny na velké moderní haly s montážními linkami, CNC stroji a nedohlednými sklady, ve kterých pracuje přes pět set lidí.

A další desítky by Blanářovi rádi přijali, práce je dost, ale lidé zkrátka nejsou. „Pokud člověk jede na směnu autobusem z okolních vesnic, tak musí až dvakrát přestupovat. A to je potíž,“míní Jindra Blanářová. A tak s manželem nakoupili auta a dali je zaměstnancům k dispozici, aby se lidé mohli sami svážet.

Švadleny, čalouníci, zámečníci

Ale ani tento benefit do dělnických pozic mnoho lidí nenalákal. Firma dlouhodobě hledá pracovníky k CNC strojům, šikovné švadleny a čalouníky, kovoobráběče, zámečníka, elektrikáře. „Často tyto lidi nepřilákáte na peníze, částečně možná na benefity, ale vždycky přicházejí s dávkou nedůvěry. Je pro ně lepší mít své jisté než jít do neznáma,“vysvětluje Blanářová, ale nevzdává to. Začala lidi oslovovat přes Facebook. Zájemci sice kliknou na inzerát, že o pozici mají zájem, ale dopadne to často stejně. „To bych musela dojíždět? Myslela jsem, že je to někde blíž. Tak to ne,“napsala například zájemkyně o práci švadleny z osm kilometrů vzdálené obce. Těm vzdálenějším, třeba i ze Slovenska, Blanářovi nabízejí i turnusové směny a ubytování v areálu firmy. Přesto přicházejí jen jednotlivci. A tak nové firemní dodávky pro zaměstnance začaly svážet na práci vězně z Břeclavi.

Vězňové si práce váží

Ani neví, jak ji to napadlo. Možná někde četla článek nebo zaslechla reportáž v televizi o zaměstnávání vězňů, v listopadu loňského roku si do firmy přivezli na práci z věznice první pracovníky. „Chtěla bych víc takových zaměstnanců, opravdu si té práce váží, protože mohou opustit věznici. Dělají jakoukoli práci, dělají ji zodpovědně, můžeme se na ně spolehnout a nemají problém udělat něco navíc,“chválí nové posily Jindra Blanářová. Jedni jezdí s ostrahou, druzí se mohou volně pohybovat, a ve firmě dokonce pracují na dvě směny. Složitý proces žádostí a povolování komisemi se vyplatil. Vedení firmy se podařilo i uchlácholit počáteční nedůvěru zaměstnanců. „Museli podepsat poučení, že se s nimi nemohou bavit o žádných soukromých věcech. Nesmíme jim dávat telefon, donést buchty,“říká Blanářová.

Vlastní kamiony

V obřím skladu se v labyrintu pečlivě zabalených matrací, postelí a čalouněných čel, díky kterým firma sklízí úspěchy na zahraničních veletrzích i u zákazníků, vyznají pouze muži se čtečkou. Do otevřeného kamionu navážejí vše popořádku tak, jak se bude vykládat. Nejdříve zásilka pro Prahu, pak pro Berlín. Nikoho nepřekvapí, že také řidiči i kamiony patří Blanářovým. „Zpočátku jsme najímali řidiče a vždycky byly problémy. Auto nedojelo na čas nebo dojelo tak, že zmokly postele nebo se rozbily, při vykládce šofér nespolupracoval. Tak jsme si koupili vlastní flotilu značek Mercedes a Volvo a začali vychovávat vlastní řidiče,“objasňuje Blanářová.

Reklamací rázem ubylo, naopak přibyla autodílna a benzinová stanice. „Máme přehled, co a kolik natankují. To byl hodně dobrý tah. Řidiči mají zájem u nás pracovat, jsou o sobotách a nedělích doma, mají nová pěkná auta,“dodává Blanářová.

Foto: Anna Vavríková

Nejsou lidi Jindra Blanářová marně shání zaměstnance – chybí zámečníci i švadleny...

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.