NEKECEJ A PÁDLUJ!

Jo. To půjde! To mi běží hlavou při pohledu na koryto umělého vodáckého kanálu v pražské Troji. Já osobně jsem tu proto, abych si ho sjela na raftu.

MF DNES - - DNES REPORTÁŽ - marta.fenclova@mfdnes.cz

EXPEDIČNÍ PLAVIDLO

Rafty byly expediční plavidla určená k poznávání veletoků. Název sportu pochází z anglického slova raft, které znamená něco jako vor nebo prám. První nafukovací člun byl v USA patentován v 19. století. Od roku 1950 se vyrábějí odolnější komerční rafty. Českou specialitou byl nafukovací model Matylda, který vynalezli v sedmdesátých letech Jaromír Štětina a Otakar Štěrba a sjížděli na něm české řeky i asijský veletok Indus. Dnes se vyrábějí čluny s uzavřenou konstrukcí, dlouhé zhruba pět metrů.

D obrý den! přivítá mě posádka tří ztepilých vodáků. Štěpán, Kuba, Lukáš. „Náš kapitán zatím nedorazil, tak dostanete pádlo, v pohodě?“„Jasně!“Původní představa, že se vezu pěkně v bezpečí uprostřed člunu, přivázaná a zajištěná ze všech stran, abych náhodou nevypadla, trochu ztrácí pevné obrysy, ale nepropadám panice. Je nádherný předletní den. Slunce svítí, vzduchem poletují chomáčky bílého chmýří z okolních topolů, které sice nutí mě slzet a kýchat, ale vypadají tak poeticky. A všechno to drží v náručí vůně Vltavy.

Ještě pořád jsem klidná. Vodu mám ráda. A navíc nejsem zas úplný amatér. Vodu jsem párkrát sjela, a nebyla to žádná Sázava na pramici. Brázdila jsem pěkně divoké řeky v Tatrách, sjela jsem i Dunaj. Sice vždycky jen na háčku, jako pádlo na lidský pohon, ale i to s vámi udělá něco zvláštního, že s vodou zůstanete navždy propojení. A právě vůně vody všechny ty vzpomínky pokaždé vyvolá. Šplouchání vody o loď, slunce odrážející se od hladiny, šumění řeky i věčně vlhké oblečení, hejna komárů a pach repelentu. Ale i to k tomu patří. A taky ještě rozehřáté stěny dřevěné loděnice, ve které mají vodáci základnu.

Hoši nafukují raftový člun. Tenhle je pro čtyři osoby. Závodní. V něm budu za chvíli sedět taky já. Jako závodnice. Potvrdím si, že raft je opravdu praktická věc. Za pár minut je člun na světě. Lehký. Skladný. Poskládaný do batůžku váží pětadvacet kilo. O kámen se nerozbije, ale to neznamená, že je nezničitelný. Může se protrhnout. Anebo explodovat, když se přefoukne. Což se stává. Čím víc vzduchu, tím vyšší rychlost. A tím vyšší riziko, že to nevydrží. Jedna z raftařských úměr.

Takový člun vyjde zhruba na čtyřiadvacet tisíc. Rafting není sport, ve kterém by se točilo zrovna moc peněz, takže když už se něco takového přihodí, musí se opravit, anebo závodníci přihodí ze svého. Mimochodem, raftařské pádlo je nejenom delší, ale také výrazně dražší než to do kánoe. Vyjde zhruba na pět tisíc.

„Fajn, tak kde se můžu převlíknout?“neztrácím čas.

„Támhle,“zamíří prst jednoho z chlapců k dřevěné základně.

„Jasně!“

FORMA ZŮSTÁVÁ

Kovové skřínky, přilby, vesty... Vytáhnu z pytlíčku svoji soupravu na běhání, nic lepšího jsem doma nenašla. Ale vím, že šněrovací boty jsou základ. A co se týče toho ostatního, bude to prostě mokré, no bóže. „Nechcete půjčit neopren?“nabídne ochotně jeden z hochů a podává mi neoprenové kalhoty. Od kluka jsem si tedy oblečení ještě nepůjčovala. „Bude mi to?“„Určitě. A co bunda?“Přimhouřím oči ven na sluncem rozžhavený chodník. Bundu s díky vrátím, neoprenové kalhoty na sebe nakonec nasoukám. Aspoň zadek bude v suchu. A ještě přilbu.

„Hlavně abyste ji měla do čela. Ono to o ty tyčky docela bolí. A tady vestu. Ta je taky docela důležitá.“„Jasně.“„A tady pádlo.“„Aha... jasně.“Když nevíš, řekni jasně. Jsem ještě na suchu, ale nervozita začíná působit. A vyplují další dávno zasuté vzpomínky. Nekonečně ledová voda v Tatrách. Překlopená kánoe kdesi v Čechách. Potlučené holeně a lokty o zatraceně ostré kameny schované pod vodou. A největší potupa – uplavané pádlo! A to stálo jen pár stovek.

Alespoň že ta hejna komárů tady nehrozí. „Tak jdeme?“zavelí hoši. „A... na toho kapitána nepočkáme?“zkusím to.

JSME RAFTOVÁ VELMOC. V HODNOCENÍ NÁRODŮ JSME PRVNÍ. A JEŠTĚ LÉTA BUDEME. MÁME TOTIŽ DOBROU ZÁKLADNU.

„Pojedete místo něj.“„Jasně.“„Jak jste se k raftingu dostali?“odlehčuju situaci, když neseme člun směrem ke kanálu. A opravdu, takhle ve čtyřech je na poponášení docela lehký, i když trochu podezřívám kolegy, že to drží nějak odborněji a váha je rozložena tak, aby na mě zbylo co nejméně.

„No, asi díky špatným výsledkům na pevných lodích,“zaplní chodník chlapský smích.

Moje posádka je skromná. Vím, že by se mohla chlubit. Třeba vítězstvím ve slalomu na mistrovství Evropy v Bosně před dvěma lety, kde v součtu všech disciplín skončila druhá.

Ano. Všichni jezdili závodně na pevných lodích. Tedy na kajacích. Což je sport, ve kterém se hodně dře a hodně trénuje. Minimálně jednou denně. Rafting je, co se týče tréninků, mnohem milosrdnější. Ale forma zůstává.

„Rafting máme víceméně jako koníček a děláme to všichni při práci. Ale snažíme se dělat víc, než si sjet řeku jednou za rok.“

Dnes trénují jednou týdně. Když se jedou důležité závody, četnost se zvýší. Nebo se vyrazí na vícedenní soustředění. Každopádně tady platí další jednoduchá vodácká úměra: kdyby bylo míň práce a míň dětí, bylo by víc času a tréninku.

Rafting je sice relativně mladý sport, ale o to oblíbenější. Byly časy, kdy na závody jezdilo přes sto posádek. Hodně jich ubylo, ale zůstali ti, kteří ho berou opravdu vážně. Úroveň a špička zůstává stejná. Než dojdeme k vodě, dozvím se informaci, která mě překvapí nejvíc.

„Jsme raftová velmoc. V hodnocení národů jsme první. A ještě léta budeme. Máme totiž dobrou základnu,“ujistí mě předseda Rady raftingu Libor Polák.

A pak položíme člun na hladinu, od které se odráží slunce. Vltava voní a šumí. Ponořím do ní ruku. Je krásně teplá. Doufám, že se mi to jen nezdá.

„Tak si nasedněte. Chcete spíš dozadu, nebo na háček? Vyberte si...“

„No... tak asi... třeba... já nevím.“

„Mimochodem... jste plavec?“

„No jasně.“Ještě pořád se usmívám. Vím, raft se nepřevrátí. Říkal to fotograf.

„Převrátit? No může se to stát,“rozboří můj vnitřní zen jeden z chlapců. Čekám, že se tomu všichni zasmějeme, ale tváří se vážně. „A co zranění?“„Při běžných závodech občas poškrábané klouby o kameny, když už se to převrátí, tak vyhozený kloub nebo přetržené vazy.“

„Ale netopíte se,“chytám se posledního stébélka.

„My ne. Ale když jdou na divokou řeku amatéři, občas někdo skončí pod větví. Ale tahle voda má respekt. Když už na ni někdo jde, má alespoň to vybavení, které má mít. Většina vodáků amatérů si sjede Sázavu, a tak má nanejvýš problém na jezu.“

Zkontroluju si vestu, přilbu a dobře zavázané tkaničky. A pevně se chytnu pádla.

„Jasně...“

KLID, TO VYTEČE

Takže pravou nohu skrčit a chodidlo zasunout pod černé držátko, levou na koleno a patu zarazit za sebe pod gumový úchyt. V té zvláštní pozici mě okamžitě chytne do levého stehna křeč.

„Jo, to se stává. Můžeme?“Vodáci nikdy nebyli žádné panenky z cukru. „Jasně!“I když mám obě nohy zaklíněné, pořád mě neopouští neodbytný pocit, že z toho kluzkého člunu můžu kdykoli vypadnout. A pak se odrazíme od břehu.

Zaberu pádlem a člun se rozjede. Pár temp a před námi se vynoří obří peřej. Což mě upřímně překvapí. Seshora to teda takhle divoce nevypadalo. Je to ten samý okamžik, jako když se na horské dráze vozík rozjede střemhlav dolů. A stejně tak se rozjedeme my.

Ááááá! Na víc se nezmůžu. Člun sjede do peřeje, tělo zchladí vltavská voda, vzpomenu si, že mám v ruce to pádlo, a zaberu. Bacha, tyčka! Nastavím pádlo, tyčka odlétne. To bylo o fous. Blíží se další peřeje.

„Vezmeme ji do válce?“zaslechnu.

Co to je? zeptala bych se ráda, ale hučení vody můj slabý hlásek spolkne jako malinu. Odtud zjevně to úsloví nekecej a pádluj! A tak zabírám, i když je mi jasné, že je to v mém případě spíš taková formalita. „Doprava!“Nakloním se tím směrem. A opět. Zatímco zbytek posádky se naklání tak, že přilbou skoro čeří vodu, já tak učiním alespoň symbolicky. Nechci vypadnout. Blížíme se ke zdi kanálu, kde parkuje mladá kanoistka.

„Ale ne,“konstatuje rezignovaně, než ji náš člun zatarasí u zdi.

„Já se moc omlouvám, to je asi všechno kvůli mně,“omlouvám se, ale i tahle informace odpluje společně s valící se vodou. Projíždíme brankami, voda hučí, ale i tak umějí chlapci člun na povel zastavit, otočit, jak se jim prostě zlíbí. Do člunu se valí proud vody.

„Vodaaa!“Ječím, čekám, až se loď začne potápět, a chystám se na nejhorší, ale všichni zůstávají v klidu.

„Je tady voda,“otočím se na svoji posádku. Třeba si v tom zápalu nevšimli. Chlapci se pobaveně řehtají. „Klid. To vyteče.“„Aha! No jasně.“Voda z raftového člunu pomalu vytéká, já ještě párkrát zaberu pádlem a ocitneme se na klidné hladině. V dálce zase tiše poletují chomáčky bílého chmýří a proti slunci probleskuje silueta rybáře.

„To je nádhera!“musím vydechnout.

„Jo. To je,“ozve se sborově. Jsme v cíli.

„Tak co? Jak se vám to líbilo?“ptají se chlapci zvědavě, zatímco vytahujeme člun z vody.

„Bylo to super!“Mám mokré vlasy i zadek, a cítím se skvěle. „Tak to dáme ještě jednou?“„Určitě!“

VODA A BĚŽKY

Vleky na čluny ještě nikdo zjevně nevymyslel, tak přenášíme člun zpět na horní část kanálu. Dozvídám se, proč jsou Češi tak dobří raftaři. Vodácká základna je u nás neuvěřitelně velká a vodáctví má tradici možná proto, že se tady v dobách komunismu nic moc jiného dělat nedalo. Jezdilo se na vodu a na běžky.

„Myslím, že těžíme spíš z historických zkušeností a techniky,“upřesní to Libor Polák. A taky dodá, že se to týká především žen. Češky a Slovenky raftingu vládnou, vždycky se mezi nimi najde posádka, která je výrazně lepší než zbytek světa. Což ovšem neznamená, že by čeští muži byli o tolik horší. To v žádném případě. Většina našich současných raftařských závodníků má za sebou tvrdý trénink na pevných lodích. Stejně jako moje posádka. A to znamená, že umějí prostě zabrat.

Současní junioři už trénují raft odmala. A i to může mít svoje. „Cit pro vodu na raftu nezískáte, to se naučíte na malé lodi. Ale přesto se ukazuje, že výchova od juniorského věku má lepší výsledky, než mají dva vynikající slalomáři nebo sjezdaři.“To nejdůležitější je totiž na raftu koordinace. Všichni musí stejně zabírat, stejně se naklánět, stačí jeden špatný pohyb a je to okamžitě znát na výsledku.

Dobře jsou na tom ještě Brazilci a Japonci. Ale k tomu poznamená Libor Polák, že v roce 2002 tady učil Japonce pádlovat. A dneska mají profesionální mančaft. Takže tak.

To, co raftaře v Česku omezuje, je hlavně počasí a voda. Český raftař je otužilý a trénuje venku, co to jde. Když začne loď namrzat, odchází se do posiloven.

„Náš limit býval nula stupňů, teď už to balíme při plus pěti,“přiznává kapitán Jirka, který právě dorazil. Trénuje se na zdejším kanále, občas v Roudnici. Jeden z nejhezčích kanálů je na Trnávce. Na tréninky venku v teple není čas ani peníze. Existují pádlovací bazény, ale těch je málo a navíc je to prostě „opruz“.

Co se týče vody, není to tak zlé, jak jsem si myslela.

„Není to tak vodnaté a divoké jako někde v Alpách, ale jsou tady krásné divoké řeky,“ujistí mě Libor Polák. Problém je, že pořádně tečou jen jednou za rok. Závisí to na vypouštění přehrad, na oblevě nebo intenzitě dešťů. Když prší několik dní v kuse, český raftař jásá. Sjezdy přírodních řek se tak soustředí hlavně na jaro. „Krásná voda je Labe pod Špindlerovým Mlýnem

nebo Kamenice, když se vypouští voda z Josefova Dolu, a když se na konci prázdnin vypouští přehrada na Lipně, jezdí se legendární Čertovy proudy, což je jedna z nejtěžších řek v Evropě.“

Snem každého raftaře jsou samozřejmě velké řeky jako Zambezi nebo ty v Chile či v Nepálu. Ale tam se dostanou jen výjimečně. Na druhou stranu si s nedostatkem vody poradili třeba i v Saúdské Arábii, kde se na umělém kanále jelo mistrovství světa v roce 2016. Mimochodem, i tam české posádky posbíraly, co šlo. „Rafting je jeden z nejúspěšnějších sportů u nás, ale nikdo o tom neví,“uzavře to celé Libor Polák. Možná je to tím, že to není olympijský sport. Alespoň prozatím.

A VEN!

„Jste nás překvapila, že umíte držet pádlo,“zahřeje mě pochvala na úvod druhé jízdy. A následuje o poznání divočejší sjezd. V tom prvním byli chlapci ještě opatrní, tady už mě nikdo nešetří. Vyhýbáme se kajakům i paddleboardům. Zajedeme do válce, už vím, že je to přirozený protiproud, kdy voda proudící shora přes překážku zajíždí pod klidnou vodu za přepážkou, i na surf, kdy člun téměř stojí na místě proti silnému proudu. Voda teče do člunu proudem, kolem to hučí, stříká a já se snažím podle povelů naklánět na pravou nebo levou stranu, což se mi daří jen občas, protože si prostě pletu strany. Párkrát mi to ujede a sklouznu dovnitř jako hruška. Ale upřímně, moje přítomnost má na výslednou jízdu asi stejný vliv, jako bych se pokoušela měnit směr vlaku tím, že vystrčím ruku z okýnka. Hoši to mají pevně v rukou. Dojedou, kam chtějí, zastaví na místě, otočí se v protisměru. Můj obdiv stále stoupá, protože já neumím takhle zaparkovat ani svoji Toyotu Yaris.

Nedokážu říct, jak dlouho vlastně plujeme. Všechno je rychlé, živé, není čas soustředit se na cokoli jiného. Celé se to dá nazvat jako čirá radost. Když to všechno skončí a stojíme zase dole na klidné vodě, nechce se mi z člunu ven. Ještě si aspoň chvíli posedět... Jenže legrace bylo dost a teď musí chlapci začít trénovat.

„Jaké to bylo?“usmívá se Libor Polák, který sám závodí za veterány. „Skvělý.“„První jízda strach, co?“„Trochu jo...“„To byli hodný, že to na vás moc nešplouchlo.“„Ale šplouchlo.“„Ale nešplouchlo. Mohla jste taky jet s pusou plnou Vltavy.“„Aha. Tak to byli hodní.“Jdu se převléknout zpátky do suchého. Vrátím vestu, kalhoty, přilbu a samozřejmě pádlo. A zamávám svojí posádce, která vyráží na trénink. Teď už mají svého kapitána. A ten si strany plést nebude.

1 2 3 4 1 A JE TO. Praktické plavidlo. 2 JDEME NA TO. Tady ještě v suchém. 3 ROMANTIKA. I to je raft... 4 KONEČNÁ! Prosíme, vystupte.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.