Wabi Daněk Letos oslavil Wabi Daněk sedmdesátku, ale nic se nemění. Pořád jezdívá po koncertech, často ho potkáte v trampské osadě, nohama nepřestává stírat rosu na kolejích. B

erete sedmdesátku jako životní milník? Ne, je to jen číslo. Vždy jde o to, jak se cítíte – a já se cítím výborně. Nepřipouštím si špatné myšlenky. Nekoukám na diskusní pořady v televizi, nečtu politické zprávy.

Snažíte se nerozčilovat? Bývaly doby, kdy jsem si připouštěl spoustu volovin, ale jakási moudrost stáří spočívá v pochopení toho, že se nemusíte do všeho montovat.

Poslední dobou spolupracujete v projektu Ďáblovo stádo s mnohem mladšími muzikanty. Změnili vás? Natočili jsme dvě desky a pro mě to byl luxusní čundr spojený s omlazovací kúrou, navíc placený. Nicméně mám čerstvě za sebou koncert s jedním hudebníkem starším, kterého si hodně vážím. S čerstvým osmdesátníkem Jiřím Tichotou.

Co pro vás on a jeho Spirituál kvintet znamenají? Jiří Tichota je laskavý člověk a stejně jako celý Spirituál kvintet má až nezřízeně vyvinutý smysl po humor. Párkrát jsem si s tou kapelou zahrál na jednom pódiu, vždycky jsme se špičkovali a navzájem vůbec nešetřili, protože oni si umí dělat legraci ze sebe samých. Jaká píseň Wabiho Daňka a Spirituál kvintet spojuje? Samozřejmě Rosa na kolejích, kterou často hrávali na svých koncertech pro plné sály, čímž mé skladbě hodně pomohli.

Stane se, že vás vlastní píseň při koncertu dojme? Kdybych zpíval jen slova, tak publikum neoslovím, musím zpívat myšlenky. Čili jakmile skladba začne, vracím se k situaci, kdy mě napadla, kdy do mě šlehl ten blesk. A tyhle vzpomínky mě semtam dojímají.

Na co vzpomínáte u Rosy na kolejích? Na svoji starou kapelu jménem Rosa Gottwaldov, pro kterou to byla hymna. A já myslel, že na nějaké konkrétní koleje. To spíš při písni Nevadí, v níž zpívám o osamělém domu u rychlíkové trati. Ten dům je taková vechtrovna před Pardubicemi, když se jede od Olomouce.

Ještě tam stojí? To kdybych věděl! Vlakem jsem tam nejel, ani nepamatuju.

A jezdíváte ještě na chatu ve staré osadě Vycházejícího slunce? Kdykoli je hezky a nemám koncerty. Je to takový chatový tramping mezi lidmi, kteří jsou k sobě slušní, a v nádherné krajině. Lesy plné hub, milovaná řeka Orlice, co víc si přát.

Rybaříte? Časově už mi to nevychází, a navíc... Ono to pro mě nebylo jenom potěšení. Když neberou, člověk brblá, když berou, tak brblá, že neberou ty správné. Nemluvě o tom, že u mě vyšlo kilo ryby, kterou jsem donesl domů, na tutéž cenu, jako bych kupoval tuňáka. Povinné brigády jsem si zaplatit musel, ale moc jsem toho nenachytal.

Předal byste štafetu nějakému spisovateli? Rád, bude to spisovatel a zároveň scenárista Zdeněk Zapletal. Další člověk, který má až hypertrofovaný smysl pro humor a přehnaně si neváží sebe samotného.