Kdo zastaví Macrona

Emmanuel Macron má dobře našlápnuto. Po vítězství v prezidentských volbách jeho hnutí sahá po úspěchu v těch parlamentních. Už teď je jisté, že změnil politické hřiště. A že dojde k velké výměně politického personálu.

Po dramatické prezidentské volbě plné zvratů čekají nyní Francouze zřejmě nejnudnější parlamentní volby v dějinách. Zatímco prezidentské klání měsíce zcela ovládalo veřejný a mediální prostor, viditelnost parlamentních voleb je slabá. A průzkumy předpovídají historicky nejslabší volební účast, okolo 52 procent, což je na Francii opravdu málo. Není to však překvapivé: obecně platí, že parlamentní volby v závěsu po prezidentských jsou pro lidi méně atraktivní. A letos to podporuje řada dalších faktorů.

Vzhledem k fenoménu primárek, které tentokrát poprvé proběhly na levici i na pravici, mají Francouzi za sebou neobvykle dlouhou volební kampaň. Ta trvá téměř nepřetržitě od září 2016. Na lidech je proto znát určitá únava z politiky. Navíc mnoho z nich je dezorientováno: vítězství Emmanuela Macrona vytvořilo zcela novou a nepřehlednou situaci. Zavedené strany jsou v hluboké krizi a v mnoha volebních obvodech není úplně zřejmé, kdo je kdo. Třeba dijonský volební obvod, kde bydlím. Kandiduje zde sedmnáct lidí. Proti oficiálnímu kandidátovi Macronova hnutí Republika na pochodu stojí třeba i kandidátka Socialistické strany, která se na svých volebních plakátech hlásí k „prezidentské většině“, a jejím náhradníkem je… člen Republiky na pochodu. Na pravici stojí oficiální kandidátka republikánů, ale kandiduje i jiný člen této strany, který se prezentuje jako „republikánský kandidát pravice a středu“. A to nejsou výjimky.

Je mnohem obtížnější než obvykle pochopit, kdo je kdo, kdo koho podporuje, kdo se hlásí k opozici a kdo k prezidentské většině. Ta bude stát především na hnutí Republika na pochodu, ale je zřejmé, že minimálně část socialistů a republikánů se též chystá podporovat linii prezidenta. A je to vidět již v kampani – například neúspěšný favorit podzimních primárek, republikán Alain Juppé, v některých obvodech otevřeně podporuje Macronovy kandidáty, byť proti nim stojí oficiální kandidáti jeho strany.

Pro partaje finančně vyčerpané prezidentskou volbou je teď těžké vést kampaň. Socialisté jsou v krizi a s největší pravděpodobností je čeká největší debakl od 60. let, průzkumy naznačují, že by mohli získat jen kolem 30 mandátů (obhajují jich 280). Republikáni jsou demoralizováni fiaskem svého kandidáta Françoise Fillona v prezidentské volbě a dezorientovaní tím, že Macron jmenoval premiérem jednoho z nich.

A byť po dosavadních zkušenostech nelze vyloučit žádné překvapení, nevypadá to, že by tato zmatená situace otvírala zásadním způsobem prostor „antisystémovým“stranám. Národní fronta Marine Le Penové se těžce vzpamatovává z porážky ve 2. kole prezidentské volby, která byla tvrdší, než se čekalo, a zaplétá se do vnitrostranických bojů. Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona se rozkmotřila se svými komunistickými spojenci, což podtrhuje její slabinu. One man show výrazného lídra může dobře zafungovat v prezidentské volbě, v parlamentních volbách je to však o hodně těžší.

Špatnou zprávou pro tyto dva subjekty je i očekávaná nízká volební účast. Ve francouzském volebním systému má tento typ stran šanci, pokud dojde k tzv. trojúhelníkové či dokonce čtyřúhelníkové volbě: do 2. kola totiž postupují ti kandidáti, kteří v 1. kole získali více než 12,5 procenta hlasů voličů. Při padesátiprocentní volební účasti to tedy znamená získat v 1. kole kolem 25 procent hlasů, což je v daném kontextu pro zmíněné protestní strany dost obtížný cíl.

V neposlední řadě je pro všechny subjekty – samozřejmě s výjimkou Macronova hnutí – velkým handicapem způsob, jak na parlamentní volby nahlíží institucionální logika francouzské 5. republiky. Pro mnoho voličů, ať už v prezidentské volbě hlasovali jakkoli, je normální a žádoucí, aby zvolený prezident dostal šanci ukázat, co umí, tj. aby měl k dispozici parlamentní většinu. Lze tedy očekávat silnou mobilizaci jeho příznivců, relativní podporu ze strany voličů, kteří Macrona nevolili, ale nemají s ním zásadní problém, a naopak silnou demobilizaci jeho odpůrců. Tím spíše, že první Marconovy týdny ve funkci – zejména co se týče jím jmenované vlády a jeho prvních kroků na mezinárodní scéně – jsou celkem všeobecně vnímány pozitivně. Vždyť i Nicolas Sarkozy se údajně v soukromí nechal slyšet, že „Macron, to jsem já v lepším provedení“.

To vše naznačuje, že Macronovo vítězství přineslo hlubší změnu francouzské politiky, než se čekalo. Po dobu prezidentské kampaně mnoho politiků a komentátorů považovalo za evidentní, že i pokud by Macron byl zvolen, nemá šanci získat parlamentní většinu a jeho zvolení bude jen jakousi anomálií, umožněnou individuálním selháním kandidáta pravice, která však následně ovládne Národní shromáždění a prezidenta vykáže do role statisty.

Dnes však nic nenaznačuje, že by se tento scénář naplňoval. Naopak. Je pravděpodobné, že nadcházející volby posílí dvě hlavní tendence, které Macronovo zvolení odstartovalo. Zaprvé výraznou obměnu politického personálu – téměř 40 procent stávajících poslanců se ani nepokusí svůj mandát obhájit, průměrný věk kandidátů Macronova hnutí je 47 let (u poslanců zvolených v roce 2012 to bylo 54,6 roku) a asi 54 procent z nich ještě nikdy nevykonávalo žádný politický mandát. Zadruhé podstatné přeskupení politických sil, znamenající zejména rozklad obou dosud dominantních stran a vznik silné středové formace sjednocující politický prostor od sociálnědemokratického levého středu po liberální pravici. Největším otazníkem zůstává, kdo se proti tomuto Macronovu rozšířenému středu prosadí na příštích pět let jako hlavní opoziční síla.

Nezdá se, že by zmatená situace otevírala zásadním způsobem prostor antisystémovým stranám.