Waters tepe dobu na úrovni
Zakladatel Pink Floyd Roger Waters přichází po čtvrtstoletí s novou sólovou nahrávkou. A čekání se vyplatilo.
Když nebudeme počítat album Ça Ira, což byla opera s francouzským libretem, a tedy vskutku velký úkrok stranou, vydal Roger Waters poslední rockovou desku v roce 1992. Nyní přichází s albem nazvaným Is This the Life We Really Want? a podmanivým způsobem tu líčí dystopický svět, ale netají se tím, že myslí ten, ve kterém žijeme.
Povedený koncept
Watersova nejnovější nahrávka je pomalá, ale rozhodně ne odpočinková. Temná, ale ne beznadějná. Místy velmi expresivní, ale ani jednou samoúčelně. Když v písni Picture That zpívá „picture a courthouse with no fucking laws“, tedy „představte si soud bez zkur... zákonů“, a totéž opakuje s vůdci a mozky, není to prázdná naštvanost mladého hiphopera, ale přesně odměřená zkušenost muže, který už ví.
V titulní skladbě řeší doslova, jestli je tohle svět, ve kterém chceme žít. Waters dochází k závěru, že jsme možná jen prostě všichni hloupí. A dojde i na útoky pomocí dronů, terorismus nebo nedobrovolné oddělování rodičů a dětí v písni The Last Refugee.
Z celé desky trochu vyčnívá pilotní singl Smell the Roses, a to pouze proto, že se nahrávka před koncem najednou trochu rozjede. Neznamená to, že by tahle píseň byla lepší než ostatní kousky. Watersovi s albem pomáhal producent Nigel Godrich známý především z intenzivní a úspěšné spolupráce s kapelou Radiohead. A právě on a jím vybraní doprovodní hudebníci pomohli výslednému tvaru vtisknout jedinečnou podobu.
Obecně se totiž na vyrovnaném necelou hodinu trvajícím albu těžko hledají nějaké slabší kousky. A když po zmíněné Smell the Roses přijdou už jen tři propojené písně, posluchač zase najde význam sousloví „koncepční album“, které Roger Waters kdysi s Pink Floyd pomáhal definovat. Deska Is This the Life We Really Want? jednoznačně aspiruje na jeden z počinů roku. Pro svou nenásilnou, a proto silnou angažovanost oděnou do poutavého a nekompromisního hudebního kabátu.