A s čím POMÁHAJÍ vaše děti?

Máme děti zatěžovat domácími pracemi, anebo je lepší nechat je bezstarostně si hrát? Nebo že by uklízely jen tak, pro zábavu? Autorka textu, matka čtyř dětí, zjišťovala, jak na to.

Ú žasná paní Láryfáry z knihy Betty MacDonaldové měla na většinu dětských neduhů jednoduchý recept: zaměstnat a nechat okusit pocit z dobře vykonané práce. Nešlo o žádný přísný autoritativní režim udělej, ukliď, musíš. Spíš ukázala dětem, co a jak, a ony se s nadšením pustily do díla. Nemusí to být jen fikce. ROZENÍ HOSPODÁŘI „Děti mají snahu napodobovat vše, co vidí u dospělých, to platí i pro domácí práce. Stačí pár drobností a mohou pomáhat naprosto přirozeně,“říká Veronika Perglerová, pedagožka a matka tří dětí.

„Připravené prostředí doma tak, aby dítě na vše potřebné dosáhlo, je základem. Dále stačí trocha trpělivosti, přiměřenosti a důslednosti. Uvedu příklad: když dvouleté dítě omylem rozlije svoji skleničku s pitím, tak ví, kde je hadřík, dojde si pro něj, tekutinu utře, hadřík vyždímá a dá zpět na své místo,“tvrdí Perglerová. Nepotřebuje prý k tomu svého osobního sluhu, který hned přispěchá a práci za něj udělá.

„Tak například u nás doma všechny děti nosí dřevo na topení (počet polen závisí na věku), nejmladší, čerstvě šestiletá, se teď večer zrovna chtěla vykoupat ve vaně, tak si vzala hadr, vanu umyla a pak si ji napustila teplou vodou. Děti jinak běžně pomáhají s vynášením odpadků, uklízením nádobí, zametají, luxují i vytírají, čistí zrcadla i skla, krmí a uklízí si po svých domácích mazlíčcích. Už i nejmladší loupe kořenovou zeleninu, okurky, umí zadělat těsto na palačinky, zvládne upéct třeba i bábovku, jen si mě přizve k manipulaci s troubou

či sporákem. Začaly si i dělat po ránu samy svačiny do školy. V rodinách s větším počtem dětí to myslím ani jinak moc nejde,“podotýká.

Upřímně, u nás doma je to jinak: naše čtyři děti nemusí pomáhat v podstatě s ničím. Nemají žádné přesně dané povinnosti, snad jen k večeru uklidit pokoj, aby se jím dalo projít (a to je zrovna nebaví), odnést si po jídle nádobí nebo se navzájem na chvíli pohlídat. Může za to můj hyperprotektivní a perfekcionistický přístup. Dlouho jsem je k domácím pracím odmítala pustit – jednak jsem chtěla, aby si užily bezstarostné dětství, a jednak jsem se bála, aby se neumazaly, neublížily si a samozřejmě nenadělaly ještě větší nepořádek. Nechci se chlubit, ale zatím to zvládám, jen na prahu vyčerpání začínám ječet své typické: „Jsem snad vaše uklízečka?“

„Je důležité, aby se rodiče nestali obětí svého altruismu, sluhou svých dětí a přepracovaným bojovníkem, který neumí říct ne, stanovit pravidla či delegovat úkoly,“říká terapeutka Jana Černá z poradny v Říčanech. „Začleňování dětí do chodu domácnosti zvyšuje kompetence dítěte. Zvyšuje to jeho schopnost orientovat se v životě. A to má za důsledek zvyšování sebevědomí dítěte. Ví, co a jak, a umí si poradit. Naším úkolem není dítě vychovat, ale připravit ho na život. Dát mu jakousi pomyslnou mapu, podle které se bude orientovat. Co a jak se dělá, co a jak funguje. Ale k tomu jen teorie nestačí, musí to zkoušet i v praxi. Dítě se může naučit prakticky cokoliv a kdykoliv, má-li k tomu příležitost. Ale pochopitelně, protože se vše musí učit, má nárok na to, stokrát to splést, a má právo na naši trpělivost,“upozorňuje Černá.

Na svobodný rozvoj dítěte, tvořivost, kreativitu a hlavně vlastní zkušenost klade důraz i populární pedagogický směr italské lékařky Marie Montessori. Její hlavní motto: „Pomoz mi, abych to dokázal sám,“nesouvisí jen s učením, ale i s praktickými dovednostmi.

A tak jsem nakonec své děti k práci pustila a ony se teď od nejmladší po nejstarší mohou servat o to, kdo mi uvaří kafe, kdo bude pomáhat s vařením, pečením, vytíráním, luxováním, pracemi na zahradě a jednou týdně s krmením slepic a králíků na komunitním dvorku. Nekecám. U nás doma se teď na pomoc rodičům stojí to-