Zemřel Olbram Zoubek
Akademický sochař Olbram Zoubek, který zemřel včera ve věku 91 let, patřil k našim nejvýznačnějším umělcům. Když v roce 1969 vytvořil posmrtnou masku Jana Palacha, sedmnáct let nesměl tvořit.
Václav Hnátek redaktor MF DNES
Olbram Zoubek byl v posledních letech upoutaný na invalidní vozík, nic to však neubralo na impozantnosti, s níž na lidi kolem sebe působil. Třeba na své velké retrospektivě, která se koncem roku 2013 konala v Jízdárně Pražského hradu.
Přitom zůstával takříkajíc nohama na zemi. Zoubek byl mezi exponáty vozen a vykládal. Proslavil se svébytnými sochami z cementu a na osudovou volbu netypického materiálu byl také během komentované prohlídky tázán. „Byl levný,“odpověděl tehdy.
Palachův obličej
Olbram Zoubek se narodil 21. dubna 1926 v Praze, ne zcela běžné křestní jméno mu rodiče dali podle biskupa z rodu Olbramů. V posledních letech druhé světové války byl budoucí sochař totálně nasazen v jednom podniku v Praze na Letné a v květnu 1945 se aktivně podílel na Pražském povstání.
Po válce se hlásil na Akademii výtvarných umění, leč neúspěšně. Tak absolvoval kamenosochařskou praxi a následně vystudoval pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou u profesora Josefa Wagnera, přerušenou pouze dvouletou vojnou.
S dějinami své země se Zoubek protnul ještě jednou, když v lednu 1969 vytvořil posmrtnou masku Jana Palacha. Sám se bránil označovat za jejího autora. Autorem je přece Palachův obličej a já jeho podobu jen zaznamenal, tvrdil sochař.
Navzdory tomu, že už tehdy byl ceněným tvůrcem, dlouho potom nesměl tvořit. Sedmnáct let vedl restaurátorské práce při obnově fasád renesančního zámku v Litomyšli, jejíž čestné občanství později získal. Dodnes je tam umístěna stálá expozice jeho děl.
A nakonec to byl právě on, kdo v roce 2002 vytvořil pomník obětem komunismu v Praze na Petříně.
Poslední socha
Mezi jeho oblíbené materiály patřil cement, olovo a bronz. Sochy navíc mnohdy ozvláštňoval zlacením. „Jsem současný člověk a zároveň tradicionalista. Dělám sochy tak, jak se dělaly odnepaměti. A v dějinách umění byly ve všech obdobích sochy barevné,“tvrdil Zoubek. „Cement je považován za nejlevnější a nejbanálnější materiál, zatímco zlato představuje pravý opak – je symbolem hodnoty a věčnosti. A právě napětí mezi pomíjivým a nadčasovým mě při tvorbě baví,“říkal sochař, jehož směřování zásadně ovlivnila jeho první zahraniční cesta do Řecka.
Tu koncem 50. let podnikl se svou první ženou, významnou sochařkou Evou Kmentovou. „Sochy vrcholné řecké antiky jsou výjimečné tím, že vyzařují harmonii tělesnou i duševní. Jsou inspirované fyzickou podobou člověka, ale mají v sobě zároveň něco trvalého a božského. To když se v umění podaří, je to něco jako zázrak,“tvrdil.
Letos v únoru byla odhalena Zoubkova poslední socha znázorňující umučeného kněze Josefa Toufara. „O páteru Toufarovi jsem četl knihu, kterou napsal Miloš Doležal. Ta mě tak dojala, že jsem se rozhodl faráři utlučenému komunistama ve Valdicích věnovat sochu,“vysvětloval při jejím odhalení.
Smrt bral stoicky
V posledním rozhovoru, který Zoubek poskytl iDNES.cz loni ke svým devadesátinám, se vrátil ke vzpomínkám na Palacha, ale otevřel i téma vlastní neodvratitelné smrti, k níž se stavěl stoicky. „To já se asi trochu ramenatím. Myslím si, že strach nemám. Ale až ta smrt přijde, tak se třeba leknu. Až zacinká tou kosou,“prohlásil a dodal, že na posmrtný život nevěří.
Olbram Zoubek je nositelem řady ocenění. Mezi nejvýznamnější patří medaile Za zásluhy I. stupně, toto státní vyznamenání dostal v roce 1996 od prezidenta Václava Havla. Ministr kultury Daniel Herman jej v roce 2015 ocenil titulem Rytíř české kultury. Město Litomyšl mu udělilo čestné občanství.