Na hrdiny nesmíme zapomínat
Zítra uplyne 75 let od hrdinné smrti parašutistů v pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje. Svůj cíl splnili, Heydrich zemřel. A v té souvislosti se stále vrací otázka: Stála smrt nacistického pohlavára za tisíce popravených?
V těchto dnech si připomínáme 75 let od tzv. II. heydrichiády. Za smrt zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha tehdy zaplatily životem tisíce občanů. Odplata zahrnovala mučení i popravy. Přesto se vynořují dohady a různá hodnocení činu, který patří, a věřím, že i nadále bude patřit k nejslavnějším a nejdůležitějším akcím československého odboje, a to jak zahraničního, tak domácího.
V souvislosti s nacistickým běsněním (toho slova užívám záměrně, protože přesně vyjadřuje tehdejší situaci v protektorátu Čechy a Morava) v období po 27. květnu 1942 se mi vždy kromě obětí z Lidic a Ležáků vybaví tři jména, která symbolizují nacistickou krutost a která mnohdy veřejnost nezná.
Janička Žižlavská, neteř parašutisty Oldřicha Pechala, které věnoval svou nejnovější knihu Anthropoid Jaroslav Čvančara. V dedikaci napsal: „46 dnů po narození ji Němci nechali zemřít hladem poté, co jí 12. června 1942 v Brně v Kounicových kolejích zavraždili oba rodiče, Boženu a Jana Žižlavské, prarodiče Annu a Josefa Pechalovy a strýce Klimenta Pechala.“
Statečná čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, která odvedla kolo parašutisty Jana Kubiše a byla nejen za to s celou rodinou popravena.
A nakonec dvaadvacetiletý Vlastimil Moravec zvaný Aťa. Mladý muž, který odhodlaně pomáhal parašutistům a po svém zatčení při výsleších statečně zapíral a zhroutil se až ve chvíli, kdy mu gestapáci ukázali uříznutou hlavu jeho maminky. Tato zvěrstva nebyla vyvolána útokem na Heydricha, takové výslechové „metody“gestapo využívalo nejen v protektorátu, ale i v dalších porobených zemích.
Nebezpečná propaganda
Právě v souvislosti s popravenými a likvidací Lidic a Ležáků se dodnes vynořuje otázka, zda mělo Heydrichovo odstranění smysl. Názor, že atentát, použijeme-li nacistickou terminologii, neměl smysl a za oběti může prezident Edvard Beneš, jsou přesně tím tvrzením, které se nacistická propaganda snažila nejen na území protektorátu, ale i vně vnutit a – bohužel – dodnes u některých přetrvává.
Přitom je zaměňován důsledek za příčinu. Heydrich se po svém příjezdu do Prahy „uvedl“rozsáhlými popravami a vraždami českých odbojářů i jejich sympatizantů. Odpor chtěl vymýtit za každou cenu. Zvláště se zaměřoval na inteligenci, ve které oprávněně viděl hrozbu do budoucna. S českým národem neměl žádný soucit. Dá se to doložit jeho tajným projevem z 2. října 1941, ve kterém předložil svůj plán řešení „české otázky“.
Spočíval v likvidaci inteligence, poněmčení „vhodné části“Čechů a plánem ostatní přesídlit na východ, protože území Čech a Moravy mělo zůstat německým prostorem. Výstrahou může být řešení „židovské otázky“, jíž byl Heydrich hlavní strůjce a při jejíž „realizaci“se zlikvidovaly miliony lidí nikoli kvůli tomu, co provedli, ale protože se narodili jako židé (užívám původní prvorepublikový pravopis, psaní s velkým písmenem zavedli nacisté).
Heydrichovu činnost v protektorátu velmi dobře charakterizuje zkratka v podobě biče a cukru. „Bičem“se uvedl, ale zároveň si dobře uvědomoval, že je nutné na tomto území zachovat klid. Proto se pokusil „cukrem“získat na svou stranu především dělnictvo, a to dočasným zvýšením přídělů nebo bezplatnou výběrovou rekreací v Luhačovicích. Nepochybně to mohlo na část lidí zapůsobit.
Jenže Heydrichovy popravy a vraždy vyvolaly reakci a na podzim 1941 vznikl plán na jeho zabití. Domácí odboj měl po vzniku nové protektorátní vlády 19. ledna 1942 navrhovat odstranění zřejmě největšího českého kolaboranta Emanuela Moravce. Nabízí se však otázka: Kdo mimo území protektorátu věděl, kým je Emanuel Moravec? Byl tím, kdo nechal tak masivně likvidovat český odboj a inteligenci? Ne, tím byl Heydrich!
Symbolický útok
Je symbolické, že útok provedli Čech Jan Kubiš a Slovák Jozef Gabčík. Hlavně v souvislosti s poválečnou obnovou Československa, byť bez Podkarpatské Rusi, která byla bez ohledu na zájmy a názor československé vlády připojena k Sovětskému svazu.
Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem zneškodnili člověka, který přímo zodpovídal za genocidu tisíců lidí na územích, která nacistické Německo okupovalo. Zároveň vyvrátili názor, jenž se dodnes objevuje, že tento čin odporoval mínění převážné většiny Čechů a Moravanů, kteří v klidu mimo frontu dobrovolně pracovali pro Němce. Jenže to opět šířila nacistická propaganda.
Mezi nacisty vyvolal útok na Heydricha obrovský šok. Dokládá nám to nově vydávaná monumentální edice dokumentů k období II. heydrichiády (27. 5. – 3. 7. 1942), kterou připravil Vojtěch Šustek. Nacisté v prvních dnech nevěděli, jak na situaci reagovat. Pak přišly popravy a vraždění, které doplnila obrovská propagandistická kampaň, jejíž rozsah na našem území od té doby nebyl překonán.
Snažili se všechny přesvědčit, že se jednalo o zákeřnou vraždu, za níž stojí zahraniční agenti proti vůli českého obyvatelstva. Uspořádali masová shromáždění občanů hlavních měst protektorátu. Především fotografie z manifestace na pražském Václavském náměstí z 3. července 1942 se využívají k tvrzení, které opětně pochází od nacistů, že obrovské množství Čechů kolaborovalo.
Na to je však velmi jednoduchá odpověď. Pokud by byl člověk udán, že se nezúčastnil manifestace, mohl být obviněn ze „schvalování atentátu“. A za to byl jediný trest – likvidace s celou rodinou.
Proto je nutné vyzdvihnout, že se v době nacistického teroru do 16. června 1942 (udání Karla Čurdy) nenašel nikdo, kdo by parašutisty a jejich pomocníky prozradil.
O to silněji se vrací otázka, zda Heydrichova likvidace stála za ty tisíce mrtvých. Je nutné zdůraznit, že jak členové odboje, tak jejich pomocníci velmi dobře věděli, co je může potkat včetně mučení a smrti. Často si neuvědomujeme jejich statečnost, za kterou bychom se před nimi měli sklonit.
Absenci lidskosti u nacistů pak dokládá vraždění těch nevinných. Lidice jsou dodnes němým důkazem. Utrpení obětí snad nejlépe vyjádřila sochařka Marie Uchytilová svým sousoším zavražděných lidických dětí.
Počátek rozchodu
Co je někdy mimoděk, někdy úmyslně opomíjeno, je reakce německého obyvatelstva protektorátu na tehdejší události. Zatímco po genocidě v Lidicích zavládl mezi českým obyvatelstvem obrovský strach, „u německé populace vyvolalo opatření značné zadostiučinění a mnohdy i otevřeně projevovanou radost“, jak se píše ve zprávě nacistické zpravodajské služby SD ze dne 12. června 1942.
Pokládám radost německého obyvatelstva nad vyvražděním Lidic a Ležáků za moment, kdy začínalo být jasné, že obě národnosti po válce spolu nemohou nadále žít. Ostatně v případě vítězství nacistů by k tomu došlo též, ale podle Heydrichových představ. Příkladem může být obyvatelstvo Benešovska, Neveklovska a Seldčanska, které muselo své domovy opustit v letech 1942–1944, aby zde mohl vzniknout výcvikový prostor pro Waffen-SS.
Možná jsou má slova tvrdá, ale domnívám se, že odrážejí tehdejší realitu na základě dlouholetého zkoumání pramenů. Hrdinství a oběti, jež přinesli Jozef Gabčík a Jan Kubiš, jejich pomocníci a celý odboj, vedly k tomu, že velmoci odvolaly platnost mnichovské dohody a Československo mohlo být obnoveno. Bez toho by k tomu zřejmě nedošlo. Budeme-li relativizovat a zapomínat na hrdinství všech výše uvedených, zemřela Janička Žižlavská, Jindřiška Nováková i Aťa Moravec spolu s dalšími tisíci nadarmo.