Královna dbá, aby se návštěva u ní cítila dobře
„Jsem rozhodně rád, že britská královna poskytla Miloši Zemanovi audienci,“komentuje jejich setkání někdejší velvyslanec ve Velké Británii Michael Žantovský.
Ž ádný jiný Čech se patrně nesetkával s královnou Alžbětou II. častěji než on. Michael Žantovský, bývalý velvyslanec v Británii a nynější ředitel Knihovny Václava Havla, označuje včerejší audienci, již panovnice poskytla Miloši Zemanovi, za jednoznačný úspěch české diplomacie.
Všiml jste si vtípků na úkor českého prezidenta, které se před jeho včerejší návštěvou u královny vyrojily na sociálních sítích?
Viděl jsem je a některým se člověk i zasměje. Přesto mi ty posměšky připadají trochu zbytečné. Přijetí královnou lze určitě vnímat jako pozitivní signál. Hlava státu symbolizuje zemi a to, že se hlavy států setkají, je dobré pro vztah mezi oběma zeměmi bez ohledu na to, co si o konkrétní hlavě státu myslím. Nepřeji si přece, aby byl vztah mezi Českou republikou a Velkou Británii špatný. Prezidenta je podle mě třeba kritizovat za jiné věci, ale jsem rozhodně rád, že mu královna poskytla audienci.
Je těžké se k ní dostat?
Není to lehké. V tomto směru se rozlišují tři úrovně. První je oficiální státní návštěva předpokládající velké vojenské přehlídky a vlajkoslávu. Tahle výjimečná záležitost se z českých státníků poštěstila jen Václavu Havlovi v roce 1990, o šest let později pak přijela na státní návštěvu Alžběta II. Druhou úrovní je přijetí hosta vlády – většinou jde o premiéra, jemuž britská vláda zařídí audienci u královny. Na třetí úrovni může o audienci požádat prakticky kdokoliv a záleží na vyjednáváních, zda ke schůzce dojde. Podle toho, jak byla popsána, spadá návštěva prezidenta Zemana do třetího typu, nicméně i tak je to velký úspěch.
Kolikrát jste se setkal s královnou vy?
Poprvé v roce 1990 při zmiňované návštěvě Václava Havla a pak i při královnině návštěvě Česka v šestadevadesátém. Dále když jsem jí předával pověřovací listiny velvyslance v Británii v roce 2009, potom v pravidelných intervalech při každoroční recepci, kterou pořádá pro velvyslance, při každoroční zahradní party pro diplomatický sbor a ještě při několika slavnostních příležitostech, kde je člověk přijímán s řadou dalších lidí.
Pro vás nejvýznamnější asi musela být schůzka při předávání pověřovacích listin, kdy se královna věnovala jen vám, ne?
Jistě. Audience při předávání pověřovacích listin se týká jen konkrétního velvyslance a jeho ženy. Protokolárně je vymezeno, že královna hovoří 15 až 20 minut s velvyslancem, následuje desetiminutový rozhovor s jeho paní, vše končí krátkým představením čtyř dalších členů diplomatického sboru. Nejsme zde příliš na monarchy zvyklí, tak jsem byl ze setkání trochu nervózní, před přijetím jsme s maršálkem diplomatického sboru týden dopředu zkoušeli celý rituál, veškeré poklony a kroky. V den přijetí jsem se stal součástí londýnských turistických atrakcí, protože královna pro velvyslance posílá krásný kočár tažený čtyřmi koňmi a s lokaji vzadu, který projíždí centrem Londýna a japonští turisté si ho nadšeně fotí, byť netuší, kdo v něm jede.
Cítil jste se v tu chvíli jako někdo?
Už jsem byl ve věku, kdy člověk bere věci realisticky a uvědomuje si, že pompa nesouvisí s ním osobně, ale s postavením, které momentálně má, s tím, že reprezentuje zemi. Setkání s královnou bylo ale daleko příjemnější, než jsem očekával. Rozhovor zdaleka nebyl tak formální, jak plyne z protokolu. A to díky královně, díky tomu, jaká je a jak zvládá své postavení, jak je mu oddána. Ví, že k jejím povinnostem patří, aby se návštěvník cítil dobře, takže ho uklidní a pak si s ním hezky povídá.
O čem si povídala s vámi?
Do smrti na to nezapomenu. Vzpomínali jsme na návštěvu Václava Havla v roce 1990 a ona říkala: Ten váš pan prezident byl strašně zajímavý člověk! Ptala jsem se ho, jaké to je, stát se přes noc prezidentem, když ještě půl roku předtím seděl ve vězení, a on odvětil: Madam, kdyby se najednou otevřely dveře a přišli si mě odvést, vůbec bych se nedivil. Jako správný diplomatický cynik jsem si v duchu říkal: No jo, byla na audienci od poradců připravena, ale ona pokračovala: Co dělá ten mladíček, co tu s vámi byl? Bylo mu snad dvacet, takový štíhloučký, s brýlemi. A já: Aha, vy myslíte Alexandra Vondru, tak on už tedy není úplně štíhlý, ani takový mladíček... Hlavně jsem ale věděl, že na to nemohla být připravená, tohle zjištění pro mě bylo hrozně příjemné a ostych byl rázem pryč.
Měl ostych Václav Havel? Půl roku předtím seděl ve vězení, teď měl audienci u anglické královny.
Tehdy bylo vše tak absurdní, že ostych nepřicházel v úvahu. Jeden týden viděl Václav Havel oba německé prezidenty, druhý týden amerického, třetí týden Gorbačova, do Londýna přiletěl z Paříže, kde ho hostil prezident Mitterrand, po královně se setkal s Margaret Tchatcherovou... Kdyby za námi v tu dobu přišel Santa Claus, nedivili bychom se.
Jaké formality se při setkání s královnou musí dodržovat?
Vše vychází z toho, že ona je suverén. Člověk nemůže přijít a pozdravit ji, musí počkat, až to učiní ona. Nemůže jí první podat ruku a musí jí dát najevo úctu: dřív se muž klaněl do pasu a žena dělala velkolepé pukrle, dnes je to spíše v symbolické rovině, muž zdraví lehkou úklonou hlavy a žena dělá pukrle ve velmi elementární formě. V minulosti se považovalo za výraz neúcty, když se host obrátil k panovníkovi zády, při odchodu musel couvat, což je fyzicky docela složité. Nyní jde zase víc o symboliku – člověk udělá tři čtyři kroky zpátky, pak se otočí. První oslovení musí znít „Vaše Veličenstvo“, poté už můžete říkat „madam“. Předepsaný je úbor: při přijetí v odpoledních hodinách se vyžaduje frak, většinou jde ale o dopolední čas, takže pánové mají žaket a žena musí mít klobouk.
Víte o tom, že by někdo udělal při setkání faux pas?
Lehké faux pas udělala Michelle Obamová, která podala ruku první, ale královna je sama o sobě velmi tolerantní a drobné nedostatky přechází. Rozhodně vám druhý den nepřijde diplomatická nóta, že jste při setkání špatně šlapal.
Na královně lze asi těžko najít něco nesympatického...
Chovám k ní velký obdiv a úctu. Mezi všemi králi a královnami, co jsem v životě poznal, je Alžběta II. nejdokonalejší profesionál. Dělá to s totálním nasazením, a teprve když to člověk vidí na vlastní oči, pochopí, jaká je to oběť. Pro ilustraci: v Londýně je zhruba 180 velvyslanců a na pravidelné recepci se postaví do řady i s manželkami a dospělými dětmi, doprovázejí-li je na misi. Dohromady tam stojí dejme tomu 300 lidí, královna se u každého zastaví, potřese mu rukou, vymění si s ním pár vět, pozdraví ženu a děti, nikdy si nesplete zemi. No jo, ale je to 300 lidí, takže než skončí, uplynou dvě hodiny! A ona pořád stojí a je jí 91 let – obrovský výkon!
Obdivují ji i běžní Britové, že?
Británie je nejen monarchie, ale i mimořádně demokratická země. Od nikoho se tam nevyžaduje, aby projevoval úctu ke královně a menšina Britů si myslí, že představuje zbytečnou instituci, která by měla být zrušena. Na druhé straně královna symbolizuje zemi, její jednotu, historii, tradici a ukazuje se, že je strašně výhodné mít na vrcholu politické pyramidy člověka, který není její součástí. Královna se nesmí vyjadřovat k žádným politickým záležitostem, musí zůstat nad nimi, ovšem právě to jí poskytuje prostor, aby ji nejrůznější lidé mohli respektovat. A oni to dělají spontánně, Alžběta je nesmírně oblíbená. Byl jsem v Británii v roce 2012 během takzvaného diamantového jubilea, tedy oslav šedesáti let od doby, kdy nastoupila na trůn. Ve vesnicích a městech dělali lidé bez vyzvání pikniky, slavili se svou královnou.
Myslíte, že národ, nad nímž stojí monarcha, je jinak mentálně nastavený? Že cítí, že je nad ním cosi vyššího?
Nechtěl bych tento argument táhnout příliš daleko, ale je pravda, že konstituční monarchie akcentuje víc než republikánské zřízení tradici, historii a kontinuitu politického zřízení. Vlády a parlamenty přicházejí a odcházejí, dynastie trvá. A ve vícenárodnostních státech, kterým Británie je, představuje panovník symbol jednoty. V britském případě navíc reprezentuje volnější spojení zemí Commonwealthu, zemí bývalé britské imperiální říše, jejíž už nejsou součástí, ale jsou stále součástí britské koruny, uznávají královnu.
Která vládne od roku 1952, kdy byl svět naprosto jiný.
Však se také role královny neobyčejně vyvíjela. Začala vládnout poměrně velmi mladá a ne zcela připravená, prošla bouřlivými obdobími, ale pro mě je na ní nejúžasnější – a zvlášť když někdy pozoruji, co se děje tady – jak je vždy zřejmé, že své postavení chápe jako službu, nikoliv jako privilegium, jako klacek. Navíc to dělá elegantně a mnohdy se smyslem pro humor.
Ten má i její manžel princ Philip, který si může dovolit víc, a ze své role dokonce majestát v dobrém shazuje, ubírá mu vznešenosti.
Vévoda z Edinburghu je číslo, vždy jím byl. Myslím, že on schválně narušuje rituál, který přece jen musí být vážný. Zažil jsem to, když jsem stál v řadě velvyslanců na recepci a Philip občas k manželkám cosi utrousil.
Co?
Nechtějte to po mně, to se nedá citovat! Ale sama královna má velký smysl pro humor. Koneckonců to, co dovolila Danielu Craigovi, s nímž sehrála bondovskou scénku před olympiádou 2012 v Londýně, bylo úžasné! Člověk, který by se bral vážně, by nic takové nesnesl.
Nevrátil jste se z Británie jako větší monarchista než dřív?
Tak daleko jít asi neumím. My jsme historií a povahou nemonarchistický národ, a ačkoliv znám pár zastánců monarchie a vím, že jsou to milí lidé, sám k nim nepatřím. To ale neznamená, že zkušenost z monarchie nepřiměje člověka přemýšlet, jaká má být role hlavy státu. Demokracie je v podstatě organizovaná hádka, což je v pořádku, nemůže to být jinak. Ale kvůli stabilitě a kontinuitě společnosti je ohromně důležité, aby byl uvnitř politického systému někdo, kdo není součástí této hádky. To podle mě britská monarchie zcela splňuje, zatímco instituce českého prezidenta momentálně ne.