Je tu čas volebních průzkumů
Politici milují průzkumy volebních preferencí. Čtyři měsíce před volbami už nečtou nic jiného. Kvůli preferencím padl předseda ČSSD a šéfové KDU-ČSL, STAN či TOP 09 špatně spí. Máme věřit agenturám? A je už rozhodnuto?
Kdo nesdílí spikleneckou teorii, že všechny průzkumy jsou „cinknuté“, mohl by si říct, že o vítězi parlamentních voleb je už rozhodnuto. ANO 2011 má mít až trojnásobek hlasů proti ČSSD. Napínavě vypadá jen souboj o druhé místo, který by s ČSSD měly svést KSČM, ODS, koalice KDU-ČSL a STAN a možná i TOP 09. Tak jednoduché to však není.
Když Theresa Mayová vypisovala předčasné volby, průzkumy se shodovaly, že by si mohla zajistit ohromnou podporu dolní komory. O pár týdnů později dopadlo všechno jinak, Británie má menšinovou vládu a Theresa Mayová kopu starostí. Na první pohled to vypadá, že průzkumy zase selhaly. Jenže britské agentury přece nejsou ani neschopné, ani uplacené! Proč tedy neuměly paní premiérku varovat? Odpověď je prostá: netušily a ani tušit nemohly, jak se veřejné mínění změní.
Nevyzpytatelní voliči
U nás nebudou volby za pár týdnů, nýbrž za téměř čtyři měsíce. Co všechno se za tu dobu může stát? I když vynecháme možné vnější vlivy od migrační krize až po čím dál asertivnější chování Ruska, nepředvídatelných okolností je dost a dost. Netušíme, komu ještě vypadnou ze skříní kostlivci, jako se to nedávno stalo hnutí ANO, nebo kdo se „uřekne“, jako se to v poslední době dařilo sociálním demokratům. Především nevíme, jak strany povedou volební kampaň. Dnešní údaje zkrátka nejsou spolehlivou předpovědí výsledků říjnových voleb. Přesto bych nedoporučoval je ignorovat – nějaké zprávy o stavu společnosti přece jen přinášejí.
Nehodlám se stavět do role obhájce výzkumných agentur. Sedí v nich jen lidé, k dispozici mají jen určité nástroje sociologického výzkumu. I kdyby chtěli, nemohou měřit stav mysli stejně přesně jako třeba strojař sílu působící na šroubovnici v tahu. Výzkumníci se musí například rozhodnout, s odpověďmi kterých dotázaných budou pracovat, protože někteří lidé prostě k volbám nepřijdou. A kolik jich zůstane doma, jak velká bude volební účast? Podle některých průzkumů se volit chystá až 70 procent občanů, jiné hovoří o účasti kolem 50 procent. Na různě formulované otázky reagují lidé různě a ti, kdo zatím nevědí, jestli budou volit, nebo ne, se prostě někam přikloní, i když možná ještě svůj záměr změní. Třeba i několikrát.
S takovou nejistotou se agentury musí vyrovnat, když počítají takzvané stranické nebo volební preference. Ty ukazují nejen to, jaká část voličů, s jejichž účastí lze rozumně počítat, preferuje tu či onu stranu, ale také, jaká část z nich zatím žádnou výraznou preferenci nemá, prostě neví. „Vždyť je to ještě za dlouho,“říká část dotázaných a my víme, že to bude říkat i pár dnů před volbami, protože zhruba čtvrtina zúčastněných voličů se rozhoduje na poslední chvíli.
Model není předpověď
Kdo se o průzkumy zajímá, asi ví, že součet preferencí za všechny strany a hnutí je vždy menší než 100 procent. Dopočet do stovky tvoří nerozhodní. Pro strany a hnutí je toto číslo velmi důležité – ukazuje, jaký prostor mají k ovlivnění těch, kdo se zatím nikam nepřiklonili, ale volit by chtěli.
Pro veřejnost však mohou být preference trochu matoucí, „sílu“stran vlastně trochu podceňují a subjekty, které bojují o překročení pětiprocentní hranice, trochu poškozují. Aby se výsledky přiblížily reálné situaci voleb, sestavují se volební modely. V nich už nejsou žádní nerozhodní, údaje za strany a hnutí dávají v součtu 100 procent.
Výpočet takového modelu je dost složitá úloha. Je třeba přijmout hypotézu, jak se zachovají lidé, kteří zatím žádnou stranu nepreferují, a kolik nakonec přijde z těch, kteří v danou chvíli nevědí, zda vůbec budou volit. Hypotéza o chování nerozhodnutých je významným zdrojem nejistoty, s níž se výzkumníci potýkají. Když ji spojíme s nevyhraněností názorů velké části veřejnosti, uvidíme hlavní důvody, proč se modely jednotlivých agentur tolik liší.
A že je to opravdu znát! Po skončení vládní krize avizovaly agentury hnutí ANO něco mezi 25 a 36 procenty hlasů a jeho náskok před ČSSD měl být v rozmezí od 8 do 24 procentních bodů. Je zřejmé, že některé modely se mýlí, bohužel však těžko říci, které to jsou, a které naopak zobrazují poměr sil správně.
A ještě jeden zádrhel. Při pohledu na volební modely můžeme získat dojem, že agentura říká: „Takhle dopadnou volby.“Chyba lávky! Agentury nabízejí jen jakýsi pohled do zpětného zrcátka. Říkají: „Když jsme se dotazovali, vypadalo to tak a tak.“Hlavním důvodem, proč modely nejsou předpověďmi, je úloha jednotlivých aktérů. Agentury popíší stav. Poslední slovo však mají média, strany a také jednotliví voliči. Dál běží volební kampaň i neformální diskuse, třeba na sociálních sítích. Postoje voličů se mění až do posledního okamžiku a v jejich rozhodování hraje roli mnoho protichůdných vlivů. K nejznámějším patří band-waggon effect, pojmenovaný podle snahy amerických osadníků jet na oslavu co nejblíž vozu, na kterém se veze kapela. Ten by za současné situace mohl nahrávat hnutí ANO, očekávanému vítězi voleb.
Při rozhodování se projevují i mobilizační, nebo naopak demobilizační vlivy. Je-li některá strana v průzkumech těsně druhá, mobilizují se její vlažní přívrženci a mají silnější tendenci se voleb zúčastnit, než kdyby neměla žádnou šanci prvního v pořadí dohnat. Zdá se, že tohoto efektu by mohla využít ODS, i když nebojuje o první, ale jen o druhé místo na pomyslné cílové pásce – i to by pro ni bylo velkým vítězstvím.
Vede-li naopak nějaká strana s velkým náskokem, má to na její příznivce demobilizující vliv. Mnozí si řeknou, že je rozhodnuto, a k volbám se neobtěžují – s tímto rizikem musí počítat Babišovo ANO. Demobilizující ovšem může být také dlouhodobě klesající podpora určité strany, což je momentálně problémem ČSSD, nebo situace, kdy strana zůstává v průzkumech pod hranicí nutnou pro vstup do parlamentu.
V roce 2013 na to patrně doplatilo několik stran v čele s Piráty, stejnému riziku se dobrovolně vystavila koalice KDU-ČSL a STAN, jíž zatím průzkumy připisují pozici někde okolo 10 procent, v jejím případě nutných pro vstup do Poslanecké sněmovny.
Orientační pomůcka
Výzkumné agentury tedy nejsou prognostickými pracovišti. Jsou jen jakýmisi fotografy, kteří zachycují prchavé okamžiky. Některým se daří snímky lepší, řekněme věrněji zobrazující realitu, jiní mají tu a tam něco rozostřené, v krajním případě dokonce možná někdo z fotografů část scény přisvítí, aby ten či onen aktér vypadal lépe než ve skutečnosti.
Můžeme se ptát, zda vůbec má smysl se takovými údaji zabývat, když se stejně nedozvíme, jak volby dopadnou. Inu, je to samozřejmě věc názoru, ale také věc způsobu, jak se na průzkumy díváme. Vezmeme-li si jeden a chceme stavět jen na něm, riskujeme docela velké nepřesnosti.
Když však poznatky agentur srovnáme, dostaneme poměrně názorný obrázek stavu veřejného mínění v daném čase. A když pak najdeme trendy, které se v průzkumech postupně ukazují, dozvíme se hodně o vývoji poměru sil. Stále to nebude stačit na přesnou předpověď výsledků voleb, ale budeme mít dost podkladů, abychom se na volební scéně zorientovali.