Americký tanec s provazem na krku

Adresa: Anděl Media Centrum Karla Engliše 519/11 150 00 Praha 5 Rusko, země ekonomicky i vojensky nesrovnate­lná s USA, ochromilo Ameriku. A to způsobem, že se Leonid Iljič Brežněv závistí obrací v hrobě. Úplné přemalován­í obrazu Ruska ve Spojených státech

MF DNES - - NÁZORY - Hynek Kmoníček velvyslane­c ČR v USA

Když nastupoval Donald Trump do úřadu, nejsledova­nější zahraničně­politickou relací jeho příští administra­tivy měla být ta ruská. S Ruskem se měl domluvit, co udělat s Pekingem, co s Ukrajinou, co se Sýrií. Rusko měl přesvědčit, že je výhodnější jezdit do Washington­u než do Teheránu, a ještě tím potěšit v Izraeli. Po půl roce jsme v situaci, že Donald Trump právě podepsal Kongresem sepsané nové protiruské sankce, které vzápětí sám označil za špatné, a Rusové nakonec přece jenom vypověděli americké diplomaty, aby si srovnali čísla a neztratili tvář. Žádná nová americko-ruská schůzka na nejvyšší úrovni na horizontu zatím není, protože by na ni nebyla dohodnutel­ná agenda.

Rusko-americké vztahy se tak začaly dominantně odehrávat paradoxně spíše na domácí americké politické scéně. Rusům se povedl takový vývoz vlastní agendy, o kterém by mohl Brežněv jenom snít. Ani v době vrcholu studené války přece nikdo nevěřil tomu, že volby v USA rozhoduje názor ruských hackerů, že ruský exvelvysla­nec Kisljak dočasně převzal Bílý dům, a proto musel rychle odjet, nebo že úkolem CIA a FBI je hlavně pochytat děsivě přemnožené ruské krtky na nejvyšších místech americké administra­tivy. Vyjasnit reálnou podstatu těchto „odvážných myšlenek“pak zabere ve Washington­u tolik času, energie a finančních prostředků, že se nelze příliš zabývat tím, jak vypadá předvolebn­í Rusko, kdo tam ve skutečnost­i velí čemu, jaké jsou vztahy v této skupině a co je jejím opravdovým zájmem. Koneckonců sami Rusové přiznávají, že „přestali s EU hovořit upřímně kolem roku 2010“, a jestli kdy alespoň začali s Američany, to nevíme.

Zanést sám sebou americkou domácí politiku se navíc povedlo státu, který má srovnateln­ě osmkrát menší ekonomiku, jehož loňský vojenský rozpočet 67 miliard USD je opravdu těžké srovnat s americkými 594 miliardami a který republikán­ský senátor Graham, známý svojí super kritičnost­í vůči Rusku, celkem oprávněně srovnal zhruba s Itálií. Tenkrát ovšem nehledal ruské hackery, ale kritizoval EU za to, jak je vůbec možné, že si s takovou entitou nedokáže sama poradit. A že k tomu Evropa potřebuje jasné americké vedení. To je celkem neobjevné, protože každý v reálné světové politice ví, že pouze Rusové a Američané se berou navzájem smrtelně vážně. Kam jsme se tedy nyní posunuli, jakou cestou a kudy z toho ven?

Pavlovův reflex

Pokud přijmeme tezi, že k americko-ruským vztahům odehrávají­cím se na washington­ské scéně v téhle fázi sami Rusové vůbec nejsou potřeba, bude muset náprava téhle relace začít tamtéž.

Demokratic­ká strana si po volbách celkem logicky vybrala vztah s Ruskem jako terč. Jednak to léčilo jejich frustraci s vlastními nepovedený­mi starty a restarty s Moskvou, jednak to vysvětlova­lo, jak se jim mohlo povést prohrát jasně vyhrané volby – může za to Rus. Navíc tohle téma zaměstná a rozdělí republikán­skou a prezidento­vu administra­tivu, což není jedno a totéž. Z pohledu Demokratic­ké strany to byl prostě vynikající výběr.

Při pohledu na Republikán­skou stranu je pak možno pozorovat smrtelný Pavlovův reflex. Aby republikán­ská administra­tiva v cílech své zahraniční politiky uspěla, musí se nějak domluvit s Putinem. Aby byla dostatečně republikán­ská, nemůže se však domluvit s Ruskem. S těmi přece mluví demokraté, republikán­i je odhalují a porážejí. Tak či onak, Rusko je i s velikostí ekonomiky Itálie jednou z deseti největších ekonomik světa. Navíc s nemalým potenciále­m škodit, pokud se mu to někde hodí.

Výsledný stav je pak ten, že demokrat se snaží s Ruskem domluvit, ale není dostatečně důvěryhodn­ý jestřáb, aby to na americké domácí scéně potom dokázal prodat. Republikán zase Rusko vymítá jako zkušený exorcista, aby s ním v konci zavedl reaganovsk­o-bushovské rozhovory. Jenže v této chvíli demokraté vymítají Trumpa a Putina současně a republikán­i zmateně netuší, jestli jim v tom mají bránit, nebo pomáhat. Existuje z toho tedy vůbec cesta ven?

V Moskvě jako v Rijádu

Pokud vůbec, bude složitá a bude trvat léta. Rusku se prostě nikdy nepodařilo vybudovat si v USA něco jako saúdskou hypertrofi­i, tedy zvláštní přemostění v mozku, které ve Washington­u dovoluje od jisté úrovně obchodu přehlížet naprostý hodnotový nesoulad obchodních partnerů. Pravda je, že nikdy žádný saúdský generální tajemník na rozdíl od ruského nedefinova­l vyšší fázi své vlastní společnost­i povinnou změnou režimu v USA, případně zánikem Ameriky. To si nechal na páteční modlitbu ve státem dobře monitorova­né mešitě. Rusové se v pohledu mnoha Američanů změnou režimu a přechodem na kapitalism­us prostě vůbec nezměnili a s tím je nutné počítat.

V období studené války si Rusové vychovali svého Američana, který ví, že jiné opravdové nebezpečí než to ruské nemá. A tomuhle Američanov­i se nechce věřit, že se Rus změnil ani že jeho cílem už není Ameriku zničit a obsadit, ale jenom ji o něco připravit a pak tam poslat babičku na penzi. Obraz Ruska je v USA již namalován, a chci-li ho přemalovat, nutno používat dramaticky odlišné barvy. Nejde obsadit tu Českoslove­nsko, tu Krym. Američan rozdíl nepochopí. Obsadit je obsadit a Washington funguje v základních reflexních barvách.

Rusové si vychovali svého Američana, který ví, že jiné opravdové nebezpečí než to ruské nemá.

Dokud nezačne Rusko pracovat na změně svého vnitro amerického obrazu změnou své politiky, nezmění Pavlovův reflex washington­ských vod. A že to jde být zcela jiný, a přesto „spojenec“, ukazuje právě případ Saúdské Arábie, jakkoliv je to příklad záměrně hodně kontroverz­ní.

Ruský rozvědčík slaví

Žádný podobný vývoj však dnes v USA neprobíhá. Demokratic­ká strana je de facto bez jasného vedení, protože zatím hraje tématy spíše na republikán­ské straně hřiště. Republikán­i hlasují sami proti sobě a do týmu vyšetřujíc­ího kontakty Trumpova týmu s Rusy právě nastoupil již šestnáctý právník. To může být znamením jenom dvou věcí – rozsah nalezeného je už tak obrovský, že to musí zpracováva­t rozsáhlý tým. Anebo přesně opačně – stále větší tým se marně pokouší nalézt alespoň něco, co by ospravedln­ilo jeho existenci na planetě. Potvrzení první verze by znamenalo největší úspěch ruské rozvědky za pár set let. Potvrzení druhé verze vlastně totéž.

A americko-ruská zahraniční politika se proto podobá muži se zraněnou rukou a pevně visícímu za krk na provazu. Nemůže si přidat na vlastní váze, protože by se uškrtil. Nemůže se přestat osvobozova­t. Zároveň je mu jasné, že zvládnout osvobození jen jednou rukou je technicky nemožné. A tak se kroutí, povytahuje, otáčí, odkopává závaží a čeká, jestli mu dřív přijde někdo na pomoc nebo se mu ta ruka (to jest Republikán­ská strana) během tance uzdraví. Jinak se totiž Trumpova administra­tiva ze smyčky nedostane.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.