Když se mluví o „velkých“věcech přístupně
Petra Bíska, spolupracovníka MF DNES
Vždy jsem obdivoval a stále obdivuji schopnost některých lidí mluvit jednoduše, srozumitelně o „velkých“věcech. V New Yorku jsem řadu let poslouchal rozhlasový pořad Karla Haase, Adventures in Good Music (Dobrodružství v dobré muzice). Pan Haas mě fascinoval nejen svou odborností, ale i srozumitelností svých výkladů. Navíc, jeho vřelý, přátelský hlas byl jak podávaná ruka, kterou posluchač nemohl odmítnout. Minulý týden jsem si tento dar uvědomil při poslechu rozhovoru s nenapodobitelným animátorem, grafikem, ilustrátorem i autorem Petrem Sísem.
Podobně – pro svůj obsah i prezentaci vybraného tématu – mě zaujaly nedávno opět vydané Hovory s Janem Masarykem od Viktora Fischla. Poprvé tato útlá knížka vyšla v roce 1952 česky v Tel Avivu, krátce poté v Chicagu. V Čechách až roku 1991 v Mladé frontě, letos v nakladatelství Garamond. Básník, prozaik a diplomat Viktor Fischl, Masarykův spolupracovník v exilové vládě v Londýně, po smrti Jana Masaryka a svém druhém odchodu do zahraničí ze svých poznámek a z vlastní paměti sepsal úvahy a myšlenky Jana Masaryka, jak se mezi těmito dvěma muži utvářely při jejich mnohých setkáních. Náměty jejich rozhovorů byly rozdílné a široké – o svobodě a demokracii (a komunismu), o válce a míru, o humanismu, o věcech duchovních, o umění a o umění žít.
Jan Masaryk v porovnání se svým slavným otcem Tomášem Garriguem Masarykem měl minimální formální vzdělání, které bohatě doplnil životní zkušeností a hlubokým zájmem o dění ve světě. Jeho pozorování a úvahy jsou dodnes platné.
V naší pražské rodině byla v knihovně řada knih od TGM a o TGM. Později během desítek let života v USA podobná díla postupně zabrala celou jednu poličku v naší knihovně. Přiznávám, že mimo Hovory s TGM od Karla Čapka a Masarykovu abecedu jsem žádnou z nich nepřečetl systematicky od začátku do konce. Jen jsem si občas některou vytáhl z knihovny a přelouskal jednu dvě kapitoly, jak mě napadlo nebo jak jsem byl zaměřený na určitý námět. Bylo to náročné čtení pro uspěchaného člověka bez hlubšího humanistického vzdělání, ale při určitém soustředění se to dalo zvládnout.
Fischlovy Hovory s Janem Masarykem jsem si přečetl s velkou chutí, zájmem a potěšením od začátku do konce nejen proto, jak srozumitelně, až jednoduše se „náš Honza“– jak ho přijímala generace mých rodičů – vyjadřoval i o „velkých“věcech, ale jak z jeho často humorných slov vyzařovala radost ze života, a to i při úvahách o negativních jevech, jako je válka.
Viktora Fischla, který zemřel v roce 2006 v Jeruzalémě, mám na svém mentálním seznamu lidí, které jsem sice potkal, ale propásl jsem možnost je poznat blíž. Bylo jich hodně, jmenovat zde budu známé americké exulanty Jiřího Škvoreckého, Arnošta Lustiga, Miloslava Koháka, ale i českobritského letce Karla Schicka a nedávno v USA zemřelého Čechokanaďana, navigátora Viléma (Williama) Kauderse, oba účastníci leteckých bojů o Británii. Sametová revoluce mne přes noc nahnala do víru nové doby a pro nedostatek volného času jsem musel společenský život omezit. Hodně mě to mrzí, ale život jde dál.
Jan Masaryk své desatero končí tímto přikázáním:
Zkus to, člověče, mít rád lidi. Když je budeš mít opravdu rád, budeš vždycky radši dávat než brát. A dávat, to neznamená jen rukavice k svátku a bačkory k Ježíšku. To znamená dávat taky to, co je v tobě, tady a tady. (Ukázal na srdce a na hlavu.) To je dobré. To nejlepší, co je v tobě. Dělit se o život. To je ono.