Tori Bowieová: Holka, co řídila ve 12, se nebojí. Ani zlatého skoku
Miroslav Němý reportér MF DNES na MS v Londýně
Tak dobrá – všechno, nebo nic. Je čas riskovat, nehledět na bolest. A tak Tori Bowieová letí v maximální rychlosti vpřed, až střemhlav. Končí v kotrmelcích.
„Mám pár škrábanců, není mi teď zrovna dobře,“líčí. „Ale tohle mě zachránilo už dříve. Dokud nejsem v cíli, nikdy se nevzdávám.“
Tak pravila zlatá dívka, ta nejrychlejší ze všech. 26letá Američanka doslova proskočila k titulu mistryně světa, ve strhujícím finiši ženské stovky ve finále předčila o setinu Ta Louovou z Pobřeží slonoviny.
A její zlaté slzy jen potvrdily to, co dávno ví: pokud chcete uspět, připravte se na bolest. Komplikované cesty ale občas nabízejí sladké cíle.
Ta její začala ve chvíli, kdy je rodiče se sestrou odložili, ač byly Tori pouhé dva roky. Jejich babička Bobbie Smithová začala bojovat, aby vnučky mohla vychovávat ona.
„Neváhala jsem. Moje vlastní babička se takhle postarala o šest vnuček – a když zvládla ona šest, proč ne já dvě,“říkala paní Smithová.
Uspěla. O mnoho a mnoho let později najednou její Tori na olympijském stadionu doslova žhne štěstím, jako když se paprsky z nebe opřou na americkém jihu do městečka Sand Hill ve státě Mississippi.
„No, nic nóbl to není,“zaculí se Bowieová. „Je to tam tak malé, že nemáme na ulicích ani semafory.“
Babiččina péče ji totiž vyslala do prostředí, o němž zvesela líčí: „Naše rodina je tak divná!“Bylo jich dohromady asi dvacet příbuzných ve čtyřech domech: děti a bratranci, tetičky a strejdové.
„Všechno jsme dělali spolu. A já dělala to, co kluci,“vypráví. „Hráli jsme basket, stříleli jsme ze zbraní, mastili karty, rybařili.“Tato část Mississippi není evidentně pro bábovky. Tori poprvé vyjela na dálnici ve 12 letech; než dostala řidičák, vystřídala tři vozy. „Jsem ráda za to, odkud jsem. Tohle jsem já.“
Ne právě princeznovské dospívání obsahovalo i sport. Když zvítězila atletika, dlouho se zaměřovala na dálku: „Jenže jsem se naučila, že se člověk má řídit srdcem. Všichni se mě ptali, proč chci najednou dělat sprinty – ale já prostě cítila, že můžu porážet ty nejlepší na světě.“
V Riu to stačilo na stříbro ze stovky a bronz na dvojnásobné trati. O rok později pokrývají její tělo zlaté škrábance, pláče a vzpomíná na babičku. Vnuččin nejslavnější den už sice nestihla, ale... „Je mi jasné, že to vidí – a směje se od ucha k uchu.“