Vzkaz trenérovi Sparty. Odejděte, neděkujeme
Daniela Málka, ředitele redakce MF DNES
Celý život, co pamatuju, fandím Spartě. Na svět jsem sice přišel pod Vyšehradem, ale přízeň k tamnímu Slavoji mi sudičky do vínku nedaly. Nejspíš i proto, že si mě rodiče z porodnice odvezli do domu na Letenské pláni, na dohled stadionu klubu Sparta ČKD Praha. Lhal bych, kdybych tvrdil, že si pamatuju, jak Sparta na jaře 1975 spadla do druhé ligy. Byly mi ani ne čtyři a byl jsem rád, že už nechodím po čtyřech a nečurám do plenek.
V šestasedmdesátém jsme se přestěhovali na rozhraní Strašnic a Vršovic. Tři zastávky tramvají od Ďolíčku, kde hrálo družstvo Bohemians ČKD Praha. Od třetí třídy jsem docházel do školy československo-kubánského přátelství v Omské ulici. Tady jsem brzy poznal, že s náklonností ke Spartě budu osamocený. Všichni fandili týmu od Botiče. A měli víc šancí k radosti než já. V následujících letech byla Bohemka třikrát třetí a Sparta skončila vždycky někde za ní. K dovršení všeho zažily Vršovice ten legendární rok. V sezoně 1982/83 klokani došli až do semifinále Poháru UEFA. Vyřadili vídeňskou Admiru, Saint-Étienne, Servette Ženeva a Dundee United. Ročník snů zakončil klub z Ďolíčku ziskem historického prvního titulu. Se spolužáky nebylo k vydržení. Bohemka, všude Bohemka, samá Bohemka. Seděl jsem sám v zelenobílé třídě a čekal. Netrvalo to dlouho. Hned v následujícím ročníku nasázel Standa Griga sedmnáct gólů a Sparta vybojovala po sedmnácti letech titul. Sedmnáctý v historii. Konečně jsem se mohl smát já.
Klubovou rivalitu s Vršovickými ukončilo mé stěhování na střední školu na Žižkově. V šestaosmdesátém nás o titul obraly jakési Vítkovice, Sparta se stala vicemistrem. V dalších pěti sezonách už ale před sebe Letenští nikoho nepustili. Éru ligové dominance dozdobili fantastickým fotbalem v Poháru mistrů evropských zemí 1990/91. Vyřadili Glasgow Rangers, Olympique Marseille, v semifinálové skupině pak dvakrát remizovali s lisabonskou Benfikou, porazili Dynamo Kyjev a hlavně… Porazili Barcelonu 1:0! Po fantastickém výkonu, kdy si driblér Lumír Mistr vodil po hřišti hráče světových jmen jako okresní přeborníky a celý tým makal jako o život.
A já tou dobou slýchal od fanoušků soupeřů uštěpačné poznámky, že Spartě fandím proto, že pořád vyhrává. Prdlajs, oponoval jsem. Vyrostl jsem vedle Sparty a vždycky budu fandit Spartě.
Platí to furt. I když to někdy bylo k nekoukání, i když to občas bylo k uzoufání. Jindy to ale bylo boží a sladce euforické, návykové. Taky se staly strašidelné věci, třeba když v roce 1998 tehdejší majitel Sparty Rezeš donutil Spartu nastoupit před slovenskými volbami do exhibičního zápasu v dresech s logem Mečiarovy vládní HZDS. To byla veliká ostuda.
Ale zase ne taková jako to, co se odehrálo minulou sobotu v Brně. Zmar, který předvedli sparťané proti poslednímu týmu tabulky, byl horší než ostuda. Hra bez koncepce, bez nasazení, bez nálady. Bezmocný trenér Andrea Stramaccioni, nejhorší klubová akvizice mého života. Po zápase říkal do kamer, že Sparta si takový výkon nezaslouží. Ne, Sparta si nezaslouží, aby ji vedl takovýhle trenér. Proč ho proboha vedení klubu angažovalo? Prostudoval si vůbec někdo Stramaccioniho trenérskou kariéru? Ano? A všiml si té nuly v kolonce „Úspěch“? Jistě, jak praví italské přísloví, Roma non fu fatta in un giorno, Řím nevznikl za jediný den. Nejsem si ale jistý, zda Spartu více času pro Stramaccioniho spasí. Nejlepší by bylo, kdyby to zabalil sám. Čím dřív, tím lépe. Pane Stramaccioni, non rimanda a domani ció che puoi fare oggi. Co můžete udělat dnes, neodkládejte na zítřek.