Na německé frontě klid

Již za tři týdny se uskuteční v Německu parlamentní volby, které dle všeho zabetonují současnou situaci. Po dramatických soubojích v Británii, USA, Nizozemsku, Francii či Rakousku nás čekají možná nejnudnější letošní volby.

Angela Merkelová dovede středopravou unii CDU/CSU k jasnému vítězství a patrně sestaví svůj čtvrtý kabinet. Loňská a předloňská zakolísání jsou pryč, druhdy nebezpečně oblíbená Alternativa pro Německo (AfD) se zmítá ve vnitřních sporech a dokonce i jarní svěží vítr v podobě výměny v čele konkurenční a zároveň koaliční SPD zklamal. Německá kancléřka dokázala ukáznit i vnitrostranickou konkurenci a poštěkávající pohraničníky z Bavorska v čele s Horstem Seehoferem. A sama demonstruje své oblíbené heslo: že je alternativlos, tedy bez alternativy.

Před čtyřmi lety vyhrála kancléřčina strana volby s 41,5 procenta hlasů a o pár mandátů jí unikla absolutní většina v Bundestagu. To letos nehrozí, ale ztráty zdaleka nebudou tak velké, jak to ještě před pár měsíci vypadalo. Naopak SPD hrozí, že si proti minulým necelým 26 procentům hlasů ještě lehce pohorší, navzdory ambicióznímu a charizmatickému lídrovi Martinu Schulzovi, který poněkud přepálil začátek.

Už neúspěšné jarní volby do jednotlivých zemských sněmů v tradičních baštách sociálních demokratů, jako jsou průmyslové Severní Porýní-Vestfálsko, pohraniční a chudé Sársko či přímořské Šlesvicko-Holštýnsko ukázaly, že letošek nebude pro SPD dobrým rokem. Průzkumy se po lehkém vzedmutí v lednu a únoru během jara ustálily na hodnotách okolo 20 procent, což je pro sociální demokraty za poslední desetiletí typický výsledek.

Naopak semknutá unie kolem Merkelové se dokázala zmátořit z propadu preferencí po migrační krizi z podzimu 2015, z neúspěchů v zemských volbách v průběhu roku 2016 i z vnitrostranických sporů. Úplně snadné to však mít nebude, zejména pokud jde o zužující se výběr koaličních partnerů.

Do voleb výrazně zasáhnou také menší strany. Ztrácí postkomunistická Die Linke, která se neumí rozhodnout, zda brání obyvatele bývalého východního Německa, kde jim voliče zdatně přebírá AfD, nebo je progresivní levicí, která chce útočit na městské voliče Zelených. Krom toho jí zmítají spory, zda je zásadní protisystémovou opozicí, nebo pragmatickou stranou, která se chce zapojit do vlády.

I Zelení ztratili dech a navzdory účasti v mnoha zemských vládách (v koalicích napravo i nalevo) i velkému úspěchu, jímž bylo volební vítězství v Bádensku-Württembersku, kde strana loni získala přes třicet procent hlasů, působí v kampani matně a nevýrazně. O dvojciferném výsledku si může nechat jen zdát. A o návratu do centrální vlády asi též.

Směsí úspěchu a zklamání bude zřejmě výsledek voleb pro Alternativu pro Německo. V roce 2013 čerstvému uskupení unikla účast v Bundestagu o pouhé tři desetiny procenta, tehdy ovšem šlo o úplně jinou stranu. AfD prošla bouřivými vývojem, řadou personálních proměn, názorových veletočů, krizí a odchodů, ale podnikla také sérii vítězných tažení, po nichž vstoupila do všech zemských parlamentů, kde se mezitím uskutečnily volby. Někde dokázala získat i přes dvacet procent a na dvojciferný výsledek a pozici třetí nejsilnější strany aspirovala i pro centrální volby.

Jenže to je loňská písnička – stranu ochromily vnitřní spory, pár skandálů, stigmatizace v médiích coby nepřijatelné, „krajně pravicové partaje“a taky neschopnost reagovat na politický vývoj a konsolidaci CDU/CSU, která se po zaváhání v minulých dvou letech zase vrátila do sedla. Do Bundestagu se nicméně AfD téměř jistě dostane. Mimochodem, půjde o první rozšíření spektra parlamentních stran od roku 1990, kdy došlo k připojení východního Německa a vstupu tehdejší PDS (předchůdkyně dnešní Die Linke) na politickou scénu.

Právě stabilita, jistá nudnost a nehybnost německého politického systému jsou často dávána za vzor. Strnulost symbolizovanou už druhou dekádou kancléřky Merkelové a dlouhodobým působením velkých koalic patrně nenaruší ani nadcházející volby, po nichž se – vší radikálně levicové rétorice Martina Schulze navzdory – očekává další prodloužení života velké koalice.

Jediné oživení by mohla přinést liberální FDP, tradiční vyvažovací článek německé politiky, která při posledních volbách z Bundestagu vypadla. Za čtyři roky prošla proměnou i omlazením a se vší parádou se vrací. Obnovená koalice CDU/FDP však nejspíš nevznikne, protože nezíská většinu. Na vytvoření koalice „Jamajka“, kdy by k oběma partajím přibyli ještě Zelení, Merkelová nemá dostatek fantazie ani odvahy – a taky by jí to nejspíš nechtěli povolit vnitropartajní konzervativci, hlavně ti z Bavor.

A superlevicová koalice socialistů se zelenými a postkomunisty, o níž snil Schulz, je vzhledem k propadu SPD také nemyslitelná. Takže v Německu se nic nezmění. Jediné, co bude zajímavé sledovat, je vnitrostanický boj uvnitř CDU/CSU o nástupnictví po Angele Merkelové. Všeobecně se očekává, že toto volební období bude jejím posledním, patrně však nebude chtít předat žezlo v jeho průběhu, aby délkou úřadování překonala Konrada Adenauera a dorovnala Helmuta Kohla.

Na rozdíl od něj však nebude chtít udělat tu chybu, aby vzdor sílící vnitřní kritice trvala na tom, že povede stranu i do dalších voleb a odejde s puncem porážky. Bude se tedy vybírat příští lídr, ale ještě ne nový kancléř. Pohyb v partaji už začíná a pozoruhodné bude především to, jaký podíl na výběru svého nástupce či nástupkyně bude mít sama Merkelová.

Strnulost symbolizovanou už druhou dekádou kancléřky Merkelové patrně volby nenaruší.