NOVÁ TYPOLOGIE šprtů

Pamatujete na nejneoblíbenější lidi ve třídě? Mastné vlasy, tlusté brýle, nemožné oblečení. Uvědomělí šplhouni. Nová doba ovšem přinesla nové typy šprtů – aneb není šprt jako šprt.

Každý z nás nějakého takového nesympatického týpka ve třídě měl. Divného tlusťocha, o kterého si nikdo ani kolo opřít nechtěl, uvědomělou holku, která se rozbrečela, když nedostala jedničku. Výskyt humoru (i blbého) mizivý. Ovšem kde příroda ubrala na smyslu pro legraci, nadělila svrchovanou měrou na vlezdoprdelkovství.

Jenže svět je dnes o něco barevnější než za našich mladých let nebo za časů šprta Krhounka, když ještě bývala Škola základ života. Všichni jsme o dost tolerantnější a neházíme po sobě vražedné pohledy jen kvůli barvě pleti nebo sexuálnímu či náboženskému vyznání. Taky proto už neplatí pravidlo, že když dítěti nasadíte brýle a rovnátka, bude terčem posměchu. (To už musí jít o jó omezenost. V dostatečně osvíceném prostředí jsou rovnátka a brýle v kombinaci s dřív trapnou košilí s límečkem dokonce in a trendy.)

Dnes už nutně neznamená, že pokud jste úspěšný v písemkách, zbytek školy s vámi nepromluví. Doba se prostě změnila. Na šprty už se nedá dívat černobíle.

JE HEZKEJ VS. JE DIVNEJ

Chce to průzkum, a tak se poptávám mezi dětmi svých známých. Z odpovědí vyplývá, že problém šprťounství se vlastně točí kolem (ne)popularity a překvapi-

Neštvou jedničkami a inteligencí, ale, podlízáním, přehnanou svědomitostí a absencí smyslu pro humor.

vě se odvíjí hlavně od vzhledu. „Ve třídě asi nemáme vyloženě šprta,“říká mi terciánka Hanka. „Asi nejlíp se učí Adam, ale nikdo se mu za to neposmívá, on je totiž i docela hezkej, holkám se líbí,“hodnotí studentka víceletého gymnázia.

„Vypadá děsně a ještě děsnější je, že všechno ví. Furt leží v knihách, vnucuje se s dlouhými referáty a s nikým se nebaví. Chodí oblíkanej jako náš nejstarší učitel, takže strašně, a absolutně netuší, co právě letí,“neskrývá opovržení nad dvorním šprtem Marika z osmé třídy. Kluk by měl udělat i něco s vlasy, protože jinak si u holek „neškrtne“.

Patnáctiletý David má taky hned jasno. „Šprtka? No přece naše Janička.“Z jeho gest kolem hrudníku a lehce poťouchlého výrazu se dovtípím, že jde o ztepilou snaživou dívku, jejíž přítomnost dělá mladíkům dobře. O jejím IQ ale nemají valného mínění, ač si nosí domů jedničky.

Mladá výtvarnice Simona, která pro magazín Rodina DNES vypracovala typologii šprtů (viz obrázek dole), maturovala před pár lety, takže střední školu má ještě pod kůží. Do jejího mladistvého šprtologického výkladu se promítá něco, co jsem například já jako dítě nezažila. Souvislosti, přehled, znalost jazyků. Možná jste kupříkladu netušili, že v angličtině existují pro šprta dva výrazy: „geek“a „nerd“. Anglicky mluvící část světa tak chytře rozlišuje biflaře od přirozeně inteligentních, zapálených, až geniálních týpků, které známe třeba z kultovního seriálu Teorie velkého třesku. Zde už legenda k obrázkům:

TYP 1: ŠROTIČ. Předobrazem ke šrotiči se stala Simonina protivná spolužačka, která prý už v pubertě vypadala na čtyřicet. Přesně jako její rodiče. Žila vlastně jen školou. Se šrotičem (šrotičkou) se nikdo nekamarádí, protože on/ona o to ani nestojí. Ostatní irituje tím, že nemá přirozenou inteligenci, vlastní názor a snad ani svoje potřeby. Uspokojuje potřeby někoho jiného – paní učitelky nebo (většinou chladných a odtažitých) rodičů.

TYP 2: GEEK. To je šrpt(ka), který/á hltá komiksy, scifi, počítačové hry, ve škole ho/ji baví třeba fyzika – doplňuje Simona svou druhou ilustraci. „Vnímá věci po svém, bývá hodně, hodně cool.“

TYP 3: OTLOUKÁNEK. Ve třídě nebývá oblíbený, proto se snaží, aby ho měli rádi alespoň rodiče. Nechá se maminkou oblékat minimálně do dvaceti, většinou i déle, poněvadž než ho převezme do péče jiná žena, uběhne fakt dlouhá doba. Takovej „vocásek“.

TYP 4: NERD. Nerdovi naopak vůbec nejde o ohromení rodičů nebo učitelek. Prostě ho některé věci zajímají, i když často selektivně. Češtinu nebo humanitní obory považuje za ztrátu času, zato miluje třeba programování. „Radši stráví

večer vymýšlením nového programovacího jazyka, než by se šel někam potulovat s partičkou,“kreslí Simona čtvrtý typ a dodává: „Když naprogramuje hru, dovede ji i prodat. Dost možná, že jednou bude zaměstnávat všechny, kteří se mu kdysi smáli.“

TYP 5: BARBIE. Ne že by tenhle typ nebyl v sedmdesátých a osmdesátých letech k vidění, ale až ve století jednadvacátém mohl vykvést do dokonalé podoby. Z jednoduchého důvodu: Věděli jsme snad kdysi tolik o vytrhávání obočí, lakování nehtů a makeupu jako dnešní barbíny?

„Tento typ se vyznačuje vysoce pěstěným vzhledem, většinou vyžehlenými dlouhými blond vlasy – ptala jsem se kamarádů a všichni takovou holku ve třídě měli,“uzavírá svou typologii autorka. Dodejme, že barbie, která se našprtá všechno, moc dobře ví, že jí sluší růžové a pastelové oblečení. Evidentně v učitelích a spolužácích vyvolává příjemné pocity, protože bývá překvapivě oblíbená. Prostě Davidova Janička.

ČÍM NÁS ŠPRTI ŠTVOU

Vidíme, že ne všichni šprti jsou „žáci, kteří se učí pilně, ale často mechanicky,“jak definuje Slovník spisovné češtiny. Vidíme, že ne všichni šprti musí

ostatním pít krev (někteří šprti nebo šprtky můžou být dokonce za třídní hvězdu). Ale když už, tak to stojí za to.

Podle psycholožky Anity Michajlukové neštvou šprti ostatní spolužáky svými jedničkami a inteligencí, ale spíš potřebou zalíbit se paní učitelce, vlísat se jí za každou cenu (Hujer v dětském vydání), lezou všem na nervy přílišnou svědomitostí a poučováním. Což mi připomíná postřeh dalšího respondenta, čtvrťáka Kuby:

„Nejchytřejší kluk ze třídy je Martin. Vždycky má ze všeho jedničku, ale nikomu nikdy nic neporadí. Radši se bude půlhodiny hlásit, než aby napověděl sousedovi. Když někdo něco řekne špatně, zajásá a hned ho opravuje a tváří se při tom tak, že bych mu nejradši dal facku.“Kuba se pak úplně rozpálí, když mi vysvětluje, jak si ještě šplhoun Martin chodí stěžovat učitelce, že se s ním nikdo nekamarádí. (Hádáte správně, že se to ve výsledku zase obrátí proti němu.)

Oblíbenost v dětském kolektivu je vůbec věc zapeklitá. Všichni víme, že děti a mládež jsou nemilosrdná a krutá stvoření nemající slitování. Zatímco nám dospělým jde hlavně o duši, že ano, děti jen tak rohlíkem neopijete. Když jste „hezkej“, projde vám ledacos, když vypadáte „děsně“, vyškrábete se spíš na Mount Everest než na piedestal oblíbenosti. Už profesor Matějček, moudrý český psycholog, realisticky poznamenal, že v dětském kolektivu je těžké obstát coby nesportovní nemotora. Kila navíc dítě potopí jistěji než hloupost a přivodí taky komplexy a pocity méněcennosti spíš než (pod)průměrné známky...

ŠPRT? TO JSEM ASI JÁ, BOHUŽEL

„Moc jsem teda nechápal proč, ale na základce se mi smáli, že jsem šprt,“přiznává Petr, dnes student kvinty na víceletém gymnáziu. „Přitom jsem se nikdy neučil, prostě jsem míval výborné známky. Nikdy mi nepřipadalo bůhvíjak složité zapamatovat si vyjmenovaná slova a násobilku a nerozuměl jsem tomu, proč ti, kteří se to musí doma drtit, se smějou někomu, kdo se to drtit nemusí.“Evidentně se mu ulevilo, že na gymplu už nikdo neřeší, jak se kdo učí nebo neučí.

Jeho vyprávění ukazuje, že šprťounství do velké míry definuje sama třída – v inspirujícím prostředí zvídavých dětí logicky nikoho nepobouří člověk, kterého učení baví. A naopak.

K tomu má zajímavý postřeh psychoterapeut Ivan Skalík. Tvrdí totiž, že jednodušší je být průměrný. „Dokonce být podprůměrný v tradiční školské kultuře znamená být středem zájmu. Naopak být nejlepší je často spojeno s prací na sobě a tato vlastnost není blízká většině lidí.“

Mluví o tradiční kultuře „švejkování“, která se u nás často váže k nízké motivaci být nejlepší. „Navíc je úspěšným často vnucováno, že by se měli stydět a raději splynout s davem, nevyčnívat. Děti s vynikajícími výsledky pak bývají označovány za šprty.“

Proč? Faktorů je podle Skalíka několik – zmiňuje třeba historický kontext upozaďující jednotlivce nebo školský systém neschopný podporovat nadané děti.

„Pozitivní je, že mnoho mladých lidí a dětí nezatížených marasmem bolševického průměru se z tohoto negativního pojetí vnímání úspěchu vymaňuje. Učit se lépe a nejlépe, nebát se vítězit je dnes již v některých dětských kolektivech cool. A to je dobře. Důležité je tento postoj otevřeně podporovat ze strany dospělých a neformálních autorit,“míní kouč.

PODÍVEJTE SE, JAK JE VOJTÍŠEK ŠIKOVNÝ

Zmíním ještě jeden příběh. Je o tom, jak se člověk stane šprtem bez vlastního přičinění. Vypěstuje ho paní učitelka poznámkami typu: „Děti, podívejte se, jak Vojtíšek krásně vypracoval domácí úkol, takhle kdybyste se do školy chystali všichni...“On přitom Vojtíšek o takovou přízeň a chválu vůbec nestojí a příště úkol raději naškrábe jak kocour – čistě z pudu sebezáchovy – než aby se z něho stal šprt outsider.

Jen pro pořádek: Vojta opravdu existuje a celou druhou třídu s ním jeho maminka tenhle problém řešila v pedagogicko-psychologické poradně. Nakonec přešel do jiné školy, kde nemusel hrát trotla, aby ho děti braly, a kde paní učitelka disponovala o kapánek větší soudností a jemnějším koučinkovým talentem.

OTÁZKY

Na závěr jsem si nechala otázky. Nejsou moje – jen tak mimoděk si je položily děti, kterých jsem se ptala na zkušenosti.

Proč, když jsou šprti tak chytří, nenastudují si smysl pro humor? (Protože humor se nastudovat nedá?) Proč si nenašprtají návod, jak si povídat s ostatními, aniž by je naštvali?

(Protože prostě někomu je okolí šumafuk?)

Proč si prostě nepřečtou časopis o tom, co se teď nosí, aby nevypadali jak z minulého století?

(Protože o existenci takových časopisů nemají ani páru? No a?)

Proč něčí jedničky řeší lidi, kteří se na jedničky nezmůžou? (Protože tak to na světě chodí?) Na světě prostě existují jedničkáři, taky ovšem šprti, taky děti, které škola fakt baví, děti přátelské a sociálně inteligentní, děti, které se kamarádit nepotřebují, děti, které se flákají a pro které pětky neznamenají strop neúspěchu. A já se těším na dobu, kdy si každý bude moct (ve škole) dovolit být sám sebou.

Šťastný školní rok 2017/2018!