Diana, první globální hysterie
Ano, Diana změnila Británii a svět. Ale úplně jinak, než se říká.
Co myslíte, jakou babičkou by byla princezna Diana?
A víte, že princ William je šťastný, že stihla zveřejnit svou bulimii? A to nejúžasnější nakonec: už jste slyšeli tu skvělou novinu, že agentura AP zdigitalizovala video z Dianiny svatby s Charlesem?!
Udělala to ke dvacátému výročí její smrti – stejně jako se teď v tisku objevil článek s titulkem „Jak hubnula Diana“, v jiném její jídelníček, „kvůli němuž zůstala tak štíhlá“, v dalším zásadní objev na téma, kde hnije její smrtící vůz, co říká její bývalý astrolog a že nebýt Diany, nebyla by dnes Kim Kardashianová.
To poslední je aspoň pořádná informace.
Dnes, kdy se z šikovně nafocených květáků třetiřadé celebrity bleskově stane půldenní událost od pólu k pólu, je už těžko docenit, jak Dianina havárie umožnila na celá desetiletí vyšinout zeměkouli směrem ke Kim Kardashianové a spol.
Dianina smrt byla prvním případem globální hysterie.
Princeznin vybičovaný kult otevřel cestu, po níž se i hvězdičky dotknou celosvětové proslulosti a jsou slavnější než nositelé Nobelovy ceny.
Po Dianině smrti britští komentátoři a teologové zcela vážně mudrovali, jestli by princezna mohla být svatořečena, a Britové její smrt nestoudně označovali za britskou největší událost 20. století. Náhle byla zapomenuta první světová, druhá světová i rozpad impéria.
Všude se vršily hromady květin, rostly impovizované oltáříčky s její fotkou a lidé, jejichž prarodiče nevyvedly z míry ani nálety luftwaffe, veřejně plakali. „Bylo to jako norimberské stranické sjezdy,“popsala britské šílenství, které převzal svět, spisovatelka Carmen Callilová.
Z ježibaby zase miláček Alžběta
Bylo to něco, čemu by se zřejmě i sama Diana bránila a smála. „Vím, kde je moje místo a kdo jsem,“řekla v jednom rozhovoru. „Nedělejte ze mě něco víc.“Ale i ona by asi byla bez šance.
Tehdejší šéfredaktor listu Daily Telegraph Charles Moore po letech vyprávěl, jak si poprvé uvědomil, že se něco vymklo kontrole. V předvečer Dianina pohřbu, bylo to 5. září 1997, vyráběly jeho noviny zvláštní vydání s články o Dianě, jejím životě, odkazu a truchlící Británii. „Náhle přišla zpráva, že zemřela matka Tereza. Jen jsme tam hloupě stáli. Najednou tu byla mrtvá skutečná světice, ale my už neměli v novinách žádné volné místo.“
Byly to dny, kdy Diana vypadala jako nejvýznamnější člověk století. Média manipulovala s lidmi včetně královny a doslova držela pod krkem království jako instituci.
Počet sebevražd v Británii za měsíc od Dianiny smrti prudce vzrostl (mezi ženami ve věku od 25 do 45 let dokonce o 45 procent), zhruba stejně se zvýšil i počet žen, jež si způsobily samopoškození. Řada lidí tvrdila, že pro Dianu plakala mnohem víc než pro vlastní rodiče.
Média určovala, co si má dav myslet, a lidé ukázali neuvěřitelnou ochotu nechat se ovlivňovat.
Málokdy předtím média vybudila takovou vlnu emocí a současně se na ní i vezla, aby diktovala establishmentu, jak se má chovat, co má cítit a jak to má dávat najevo. Tisk si pohrával s královnou jako kočka s myší. Přinutil ji sáhnout i na nedotknutelný symbol monarchie, královskou vlajku: musela ji nechat stáhnout na půl žerdi, přestože to protokol zakazoval – jelikož Británie vždy drží hlavu zpříma, vlajka nebyla stažena ani při smrti královny Viktorie, té, za jejíhož panování se stala Británie první světovou supervelmocí.
Pokoření královny vyvrcholilo, když ji tisk donutil, aby o svém zármutku hovořila veřejně. Bylo to absurdní: představte si, že jste měli snachu, která byla vašemu synovi nevěrná, klidně o tom hovořila, naznačovala, že ani vás nemusela, teď pět let po jejich rozchodu zahynula v autě se svým milencem a sousedé vás pranýřují, že neprojevujete dostatečný žal. Vášně našlehávané tiskem udělaly nepřímým viníkem autonehody prince Charlese a královskou rodinu, takže tehdy ještě významný list The Independent dokonce vyzval Charlese, aby se vzdal koruny a zasadil se, aby monarchie skončila smrtí královny Alžběty II.
Víme už ale, jak to dopadlo. Dav, který zavrhoval královskou rodinu, jí pár let poté lízal ruce. Opět ho vedla média: u příležitosti královnina padesátého výročí na trůnu v roce 2002 už psala o Alžbětě, která pro ně ještě nedávno byla jen korunovanou ježibabou, tak nadšeně, jako by to byla Diana. A královnu přišel pozdravit milion oddaných poddaných.
Předzvěst twitterové éry
Dianina smrt nám také předvedla několik věcí, které dnes už působí triviálně, ale byly jedním z mnoha vstupních klíčů k éře sociálních sítí, jež už podupávala za dveřmi.
Přemet od nenávisti k lásce k monarchii například ukázal, že pravda, kterou média hlásí, se nemusí dožít další uzávěrky. Druhý den může být vše přesně naopak v závislosti na momentální módě, náladě a potřebách.
Ukázalo se taky, že lidé chtějí prožívat citové vzedmutí kolektivně, že je dokonce žádoucí dávat najevo své city – stejně jako bylo donedávna žádoucí chovat se decentně a brečet doma. Teď se brečí pro všechny a přede všemi.
Přiblížil se taky svět jednoduchých odpovědí a hesel. Titulky, jimiž britské deníky bičovaly královskou rodinu, stejně jako slogany z těch dnů, „Ukažte nám srdce!“, „Princezna lidu“či „Kde je naše královna?!“, byly předchůdci tweetů.
A taky se ukázalo, jak velký je hlad po idolech. Už to nemusí být Marilyn Monroe, Elvis nebo Kevin Keegan. Nejde o to, co kdo dokázal, ale jakou má image a jak moc se o něm mluví. Už to může být Diana a potom i Kim Kardashianová.
Diana proklestila celebritám cestu i tím, že ukázala, že mluvit se dá o tom, co se dřív tajilo: o bulimii, sexu, nevěrách, depresích. Od té doby platí – ven s tím, je to normální.
Diana byla ideální celebrita, protože si na ní každý mohl vzít, co chtěl. „Kdo se nás teď zastane?“plakali Britové, jako by byla jejich ombudsmankou, zatímco list Arab Times tvrdil, že před smrtí chtěla přestoupit na islám.
Planeta na ni byla právě zralá: anglosaská globalizace světa vrcholila, vítězná angličtina byla všudypřítomná, anglosaské zpravodajské televize vysílaly bez přestávky. Rozbíhal se proces, jemuž podle BBC říkám „bíbísízace světa“. Protože Američané a Britové byli řediteli zeměkoule a CNN i BBC sledovala celá planeta, přebírala stále samozřejměji jejich pohled a agendu. Jejich domácí zpráva se stávala automaticky také světovou zprávou.
Britská masová hysterie se stala globální hysterií.
A hysterie po sobě zanechává mýty. Třeba ten, že Diana změnila britskou monarchii, protože ji přinutila otevřít se, usmívat se, sestoupit do davu. Možná ano: zatímco mladý Charles se fotil v kravatě a tvídovém saku, William a Harry jsou klidně v šortkách, ten druhý navíc zarostlý. Ale otázka je, zda za tou změnou není pouze změna stylu, která přišla s dobou.
Ale důležitější je sám mýtus velkého zármutku. Přežívá, přestože při bližším pohledu vyvrací sám sebe. Z dvacet let starých médií to vypadá, že Británie se tehdy celá pokryla černým flórem. Čísla však ukazují docela jiný příběh. James Thomas z Cardiffské univerzity si dal práci s průzkumy, které popsal v knize Oplakávání Diany. Uvádí v ní: „Není pochyb, že někteří lidé prožívali hluboký zármutek. Ale byl to pocit hlasité menšiny, ne všeobecná reakce.“Dokládá to tím, že když BBC věnovala celý večer před Dianiným pohřbem pořadům k uctění její památky, sledovaly to jen čtyři miliony diváků, osmnáct procent těch, kdo měli puštěnou televizi. Třiapůlkrát tolik lidí, celkem čtrnáct milionů diváků, sledovalo další díl nekonečného seriálu Coronation Street, což je britská obdoba a předchůdce české Ulice.
„Média vytvořila obraz země zlomené žalem, který byl všeobecně přijat, ale nebyl pravdivý,“píše Thomas. „Jedna plačka vydala na lepší reportáž než 99 lidí, kteří tam byli také, ale neplakali, nemluvě o další stovce lidí, kteří se toho vůbec nezúčastnili.“