Weigl: Dělení státu a Havlovi lidé

Před pár dny uplynulo dvacet pět let od podpisu dohody, která rozdělila Československo. Stále se však objevují lidé, kteří chtějí tuto historickou událost překrucovat.

Pětadvacáté výročí podpisu dohody mezi českou a slovenskou reprezentací v brněnské vile Tugendhat, které naše mainstreamová média dnes pokládají za onu událost, jež rozhodla o rozdělení Československa, bylo znovu přehlídkou neuvěřitelného překrucování historie a opakování invektiv a nepravd z úst těch, kteří tehdy neuspěli a vítězům to nezapomněli. Skutečný průběh událostí a jejich souvislosti dnes nic neznamenají.

Nejméně jsme slyšeli hlas těch, kteří v oněch dobách před pětadvaceti lety nesli zodpovědnost a jimž vděčíme za úspěšný dnešek a dobré česko-slovenské vztahy – tedy politikům, kteří tehdy povolební jednání vedli.

Selhání Hradu

Krátce dostali příležitost pohovořit pouze expremiéři Václav Klaus a Vladimír Mečiar. O to více prostoru měli ti, kteří se na eskalaci československé státoprávní krize v letech 1990 až 1992 podíleli a kteří tehdy selhali – tehdejší havlovský Hrad a jeho protagonisté, bývalý český premiér Petr Pithart a další. Ti však dnes nehovoří o tom, jak se jim podařilo bezprostředně po pádu komunismu, v době masového nadšení a téměř absolutní moci nové politické garnitury během jednoho a půl roku totálně prohospodařit důvěru Slováků a přivést společný stát k nevyhnutelnému rozpadu.

Nehovoří o naivním okamžitém zrušení zbrojní výroby na Slovensku, o intrikánském svržení tehdejšího ministra vnitra za Veřejnost proti násilí Vladimíra Mečiara, nemluví o pomlčkové válce nepředloženě rozpoutané prezidentem Václavem Havlem, jeho některých necitlivých výrocích vůči Slovensku, které vyvolaly rozhořčení (o panelácích v Petržalce aj.).

Nemluví se o bláhové Pithartově snaze dojednat za zády federálních orgánů „dvojdomek“s Mečiarem, o nekonečných jednáních politických reprezentací po různých hradech a zámcích, která pouze hloubila příkopy a animozity.

Nemluví se o postoji strany ODA, která na české straně populisticky hrála kartu „stop penězovodu na Slovensko“, a naproti tomu o snaze Václava Klause jako ministra financí tyto toky zachovat a společný stát udržet.

Nikdo nepřipomene, že ODS byla jediná strana, která kandidovala s programem zachování federace i na Slovensku. A že tam na rozdíl od českých zemí neuspěla.

Slovenská touha po státě

A už vůbec nikdo nemluví o tom, že Slováci po svém suverénním samostatném státě toužili dlouhodobě, a dvoučlenná federace byla proto trvale nestabilní a neudržitelná. Proto nemělo žádné referendum o rozdělení smysl, nemohlo dát totiž odpověď na obsah společného státu, o němž měla každá část federace rozdílné představy. Skutečným referendem byly volby v červnu 1992 a jejich jednoznačné výsledky.

Chaos a násilí okolo nás

Rovněž nelze zapomínat, jak tehdy vypadala situace kolem nás – vraždění v rozpadající se Jugoslávii a chaos a násilí na území bývalého Sovětského svazu. My jsme se tomuto osudu vyhnuli, protože se jak občané, tak politikové na obou stranách chovali po volbách racionálně, pragmaticky a mysleli na zajištění úspěšné budoucnosti ne pouze pro svou zemi, ale i pro druhou stranu. To bylo vzácné nejen v oné době. Dnes například takový přístup silně postrádají vlekoucí se nepřehledná jednání o brexitu.

Namísto toho všeho znovu a znovu slyšíme Petra Pitharta beze studu tvrdit, že rozpad státu byl výsledkem svévolného rozhodnutí vítězů voleb v roce 1992, v nichž on ostudně prohrál.

Znovu ti, kteří státoprávní krizi pomáhali rozdmýchat a od odpovědnosti utekli, zkoušejí po pětadvaceti letech házet špínu na ty, kteří dokázali něco zdánlivě nemožného – klidně a dohodou rozdělit stát, a přitom zachovat maximum dobrého ze společného soužití.

Klidné rozdělení

Klidné rozdělení Československa obdivoval celý svět. Stali jsme se příkladem toho, jak lze téměř existenční problémy státu vyřešit civilizovaně, kultivovaně, jednáním s maximálním vzájemným respektem.

Dnes po čtvrtstoletí jsou naše státy úspěšné, stabilní a bezesporu zažíváme nejlepší období v historii.

Je proto smutné, že v českých mainstreamových médiích to málokoho zajímá a stále se vedou jenom staré války, byť v tomto případě se na Klause a Mečiara útočí těžko. Většina Čechů i Slováků rozdělení federace schvaluje a oceňuje způsob jeho provedení.

A tak když už to nejde jinak, tak se v této souvislosti alespoň s oblibou tvrdívá, jak nás Slovensko předběhlo, jak je tam lépe a jak je u nás všechno špatně.

Není to pravda – ty desetitisíce Slováků u nás „hlasují nohama“zcela jasně, masově přicházejí a mnozí natrvalo zůstávají, zatímco Češi se na Slovensko žít, pracovat či studovat nehrnou a po eurech netouží. Nestálo by za to, jednou nechat propagandu propagandou a přiznat každému, co jeho jest? Unikátní rozdělení Československa je pro to skvělou příležitostí.

Většina Čechů a Slováků rozdělení federace schvaluje a oceňuje způsob jeho provedení.