Báječné léto pod psa skončilo. Tak zase za rok

Léto co léto k nám jezdí pes zvaný Pirát. Teda zvaný – on se tak, i když se někdy tváříme, že to není pravda, doopravdy jmenuje. Patří manželčiným rodičům, kteří každý rok vyrážejí do lázní a my jim ho hlídáme. Pirát je čtyřletý jorkšír veselé povahy, kterou prokládá chvilkami, kdy se chová jako strašpytel, a chvilkami, kdy je cholerik. Tchyně se ho zastává, že cholerik není, že tak prostě jen štěká, což tedy může být i pravda, protože tchyně je všeobecně taková rozumbrada, ale já myslím, že úplný kliďas není.

Kromě nás dělá Pirátovi společnost naše roční fenka Coco. Coco Chanel je francouzský buldoček, taktéž jde o veselou kopu, která má neutuchající potřebu se kamarádit s jakýmkoliv živým tvorem ve svém okolí, přičemž se u toho dle momentální nálady přepíná z flegmatika na excentrika, a naopak.

Coco Pirátovi hned po jeho příjezdu naznačila pravidla, podle kterých jeho pobyt u nás poběží, a on se jich držel. Ležel tam, kde mu naznačila, že by mohl ležet, nemotal se jí do jejího teritoria a i celkově se nějak zklidnil – zatímco ještě vloni vystartoval vystresovaně pokaždé, kdy na chodbě našeho domu uslyšel jakéhokoliv souseda (prostě jen tak štěkal...), letos nic. Asi měl za to, že hlídačem v našem bytě je Coco. Té jsou sousedi za dveřmi ukradení, takže v tomhle ohledu jsme letos měli klid.

Psi spolu trávili čas především tak, že se honili a přitom se hryzali. Člověk by řekl, že je taková zábava musela po chvilce přestat bavit, ale nepřestala. Hryzali se, pokud jsme nezasáhli, venku, jinde venku, cestou ven, cestou domů, doma. Taky je nikdy nepřestalo bavit šmírovat se navzájem, když žrali. Pirát má celkově podivné stravovací návyky. Tchán ho naučil na to, že kromě granulí papá šunku a další radosti gastronomie, navíc žere z ruky. Toho se u nás Pirátovi nedostalo, takže od své misky chodil do vedlejší místnosti pozorovat Coco, která svou misku naopak zblajzla do minuty, načež šla vždy očumovat misku Piráta, pro kterého to byl povel, aby na ni od svého netknutého žrádla vrčel.

Pirát trochu trpěl i tím, že u nás například opravdu nemohl v obýváku na sedačku, nicméně aspoň šestsetosmdesátpětkrát na ni vyskočit zkusil.

Hned na začátku pobytu jsme zjistili, že se bojí nočních bouřek. Nevyváděl, a pokud jo, tak potichu, takže v noci jsme nic neslyšeli, ale poznali jsme to druhý den ráno, když jídelna, kde spal, jak to napsat málo nechutně – páchla. Bouřka se během jeho prázdnin u nás přihnala tak třikrát. Nebudu to více rozepisovat...

Krom toho jsme s Pirátem byli také na veterině. Mají nás tam rádi, neb znají Coco a přes ni náš účet. I Piráta si oblíbili. Manželka jen nepřiznala, že se jmenuje Pirát. Nechala jej zapsat pod jménem Pirek, což teda způsobilo naprosto stejný údiv jako Pirát. Navíc se, když jej v ordinaci při minizákroku uklidňovala, přeřekla a natvrdo mu říkala Piráte, což paní doktorku zaujalo a zeptala se ženy: „Vy jste ale tvrdila, že se jmenuje jinak, ne...?“Jmenuje, no... Před pár dny jsme jej odvezli. Zbylý pobyt rodičů v lázních má Piráta na starosti švagr. Místo bytu na něj čeká chalupa a místo Coco doga Bára a velká fena pro mne neurčité rasy Poe. Obzvláště Bára má Piráta ráda. Jen se jí musí připomínat, že Pirát není na hraní.

Ač jsem sám někdejší psovod, říkal jsem, že v bytě žádného psa mít nebudu. Vida – jednou za rok mám dva.

A když Pirát odjede, znamená to rok co rok jedno a to samé – že léto je pryč. A to se nikdy nepřiznává dobře...