Chystá se generační „válka“
Výsledkem hyperglobalizace na začátku 20. století byla frustrace a hrozná válka. Ač se současnost té době podobá, krvavý konflikt nás nečeká. Nad hněvem v globalizace poražených převáží spory mezi starými, kteří budou chtít větší důchody, a mladými, kteří
Ten, jehož jméno nesmí být vysloveno. Děsuplná postava. Mezi centrálními bankéři a předními světovými ekonomy je momentálně takovou figurou Donald Trump. Že se americký prezident stal jejich „Lordem Voldemortem“, bylo opět patrné i z vrcholného sympozia v Jackson Hole v americkém státě Wyoming, které skončilo o minulém víkendu. Bankéři a ekonomové jako by jím stále byli uhranuti. Mario Draghi, šéf Evropské centrální banky, Trumpa ve svém projevu sice výslovně nezmínil, ale i tak bylo zřejmé, že za pokračování globalizace a za volný obchod tolik pléduje právě proto, že v Bílém domě sedí antiglobalizační Lord Voldemort.
Draghi zato výslovně zmínil Daniho Rodrika, ekonoma z Harvardu. Ten črtá jistou paralelu mezi první vlnou globalizace, jež probíhala zhruba v letech 1870 až 1914, a současnou vlnou globalizace, neboli – Rodrikovými slovy – hyperglobalizace. První vlna souvisela s vynálezy typu železnice, parolodi nebo telegrafu. Měla své vítěze a poražené.
Krvavá totalita
Ti poražení se nakonec podle Rodrika ve své frustraci uchýlili buď k levicovému radikalismu v podobě komunismu, nebo k radikalismu nacionálnímu v podobě nacismu či fašismu. Výsledkem byl nástup totality, který krví potřísnil převážnou část dvacátého století. Současná politická radikalizace, souvisící s hyperglobalizací, je dle Rodrika znepokojivá, ale zároveň – vzhledem k historické zkušenosti i ekonomickým zákonitostem – očekávatelná.
Očekávatelné tak prý bylo i to, že poražení (například americký dělník z Detroitu, jemuž vzal práci Číňan pracující za misku rýže) se „na první signální“vrhnou do chlácholivé náruče některé z radikalizujících politických tendencí. Ta má prý opět – jako ve dvacátém století – podobu buď nacionální, nebo levicovou.
Lord Voldemort Trump zosobňuje tu nacionální, stejně jako třeba Marine Le Penová ve Francii. Bernie Sanders (Trumpův protikandidát v prezidentských volbách), Jeremy Corbyn v Británii, ale i hnutí jako řecká Syriza nebo španělský Podemos pak představují tu levicovou.
K politické polarizaci na Západě nepochybně dochází. A růst nerovnosti v éře hyperglobalizace je jednou z klíčových příčin. Draghi i Rodrik proto nyní volají po „globalizaci s přívlastky“, v jejímž rámci by dále navýšené přerozdělování projevy nerovnosti tlumilo. Nerovnost však není jedinou příčinou polarizace. Olej do ohně svým jednáním mnohdy přilévají sami přední politici.
Dráždění lidí
Bylo například nutné, aby José Manuel Barroso, bývalý předseda Evropské komise, tedy i Draghiho kolega z vrcholné instituce Evropské unie, začal loni pracovat pro americkou investiční banku Goldman Sachs? Musel tušit, že tím vyvolá dohady o korupci v rámci nejvyšších pater politické a korporátní sféry. Mimochodem, Barrosovo angažmá v bance patrně posvětil i Gary Cohn, muž číslo dvě v Goldman Sachs.
Cohn v současnosti působí jako šéf Trumpova sboru ekonomických poradců. Když jde o peníze, rozpory se zjevně stírají a Lord Voldemort se najednou nezdá tak děsuplný. Jenže právě pocit zkorumpovanosti elit běžného občana také frustruje a přispívá tak k polarizaci.
Nic na tom nemění, že Rodrikova mrazivá paralela s vývojem v první polovině dvacátého století bohužel není úplně surreálná. Opakování hororů dvacátého století však dost možná – a dost překvapivě – pomůže odvrátit proces demografického stárnutí nejen Západu, ale i zemí, jako je Čína.
Na první poslech to zní dost bizarně, neboť stárnutí je přece klíčová hrozba, která před námi stojí. Jak by to tedy nyní mohla být naopak výhoda, která utne Rodrikovu ponurou paralelu?
Stagnace mezd
V uplynulých zhruba 35 letech se globální ekonomika nacházela ve zcela mimořádné situaci. Poměr ekonomicky aktivních lidí celosvětově mohutně narostl jak vůči ekonomicky závislým dětem, tak vůči ekonomicky závislým seniorům. Porodnost se totiž snižovala, zatímco růst naděje dožití při narození, klíčový zdroj populačního stárnutí, se ještě nestačil projevit v takové míře, aby pomohl zastavit růst podílu ekonomicky aktivních lidí na celkové populaci.
Tento podíl kulminuje v probíhajícím desetiletí, dále se bude snižovat, zvláště znatelně v ekonomicky vyspělé části planety. Výsledkem je obrovská globální zásoba pracovní síly. Ta byla ještě rozšířena koncem dvacátého století začleněním do té doby socialistických, poměrně izolovaných zemí střední a východní Evropy, a zejména Číny do světového trhu.
Toto začlenění v krátkém období neopakovatelně zvýšilo objem pracovní síly, kterou mohl světový trh využít, o závratných 120 procent! Je více než cokoli jiného důvodem stagnace mezd, kterou v éře hyperglobalizace pociťují zejména vyspělé západní ekonomiky. Lidská práce prostě na nějaký čas přestala být tak vzácná, tak cenná.
Staří vs. mladí
Růst světové populace však zvolní, z aktuální hodnoty 1,25 procenta ročně na 0,75 procenta ročně v roce 2040, jak vyplývá z prognózy OSN. Západ, ale hlavně Čína mají před sebou dekády citelného stárnutí. Dramaticky se sníží poměr ekonomicky aktivních osob vůči starým lidem. Lze tedy očekávat růst daní, který si vyžádá stále palčivější nutnost nárůstu objemu starobních penzí, ale zároveň zesílí tlak na růst mezd.
Lidská práce totiž bude vzácnější, a tedy dražší, a to i navzdory pokračující automatizaci a robotizaci. Vyjednávací síla zaměstnanců citelně vzroste čistě z demografické příčiny, žádného posilování role odborů nebude třeba. Pokles podílu mezd na celkové velikosti ekonomiky, který vyspělé země vykazují od 70. let dvacátého století, se tedy podle všeho již brzy přirozeně zvrátí. Klíčový zdroj nerovnosti, a tedy politické polarizace, tak vezme zasvé.
Zásadní společenská tenze nadcházejících desetiletí nebude ta mezi vítězi a poraženými globalizace, jak se to jeví nyní a jak tomu bylo v první polovině 20. století. To dává naději, že Rodrikova paralela se opravdu nenaplní. Klíčovou společenskou tenzí naopak bude napětí mezi starými a mladšími. První budou chtít více sociálních jistot ve stáří, druzí se budou bránit růstu daní nutných k pokrytí mohutnícího objemu starobních penzí. Tento společenský rozpor – naštěstí „jen“generační – však třetí světovou válku nevyvolá.