Všude byl samý Kim
V KLDR, v zemi, kde mají večerku i budíček. A spoustu soch Kima, památníků Kima, obrazů Kima a podobně.
Tomáš Svoboda spolupracovník MF DNES v KLDR
dyž přilétám do Pchjongjangu, nad hlavní budovou letiště pozoruju obří obraz Kim Ir-sena. Všude jsou stráže v různých uniformách. Vítají mne dva pracovníci severokorejského ministerstva zahraničí, na jehož pozvání jako fotograf přijíždím. Jeden z nich mne bude na mé cestě stále doprovázet. Pojďme mu říkat pan M.
Bude to takový můj anděl strážný.
Cesta autem z letiště do hotelu Koryo netrvá dlouho. Je nádherné odpoledne. Všude kolem jsou obrazy a obří plakáty mužů a žen ve zbrani. Jde z toho trochu strach.
Pan M. se v hotelu ubytovává také, ač sám bydlí v Pchjongjangu.
Večer je prakticky celé město ponořené do tmy. V chudších panelákových čtvrtích se skoro vůbec nesvítí. Všechno zalehne okolo jedenácté hodiny.
Krátce před dvanáctou je slyšet z pouličních amplionů jakousi umělou hudbu, je to něco na způsob večerky.
V mauzoleu
Ráno slyším velmi podobnou elektronickou hudbu. Budíček.
Začínáme obrážet to, co chtějí cizincům v Severní Koreji ukázat.
Správně popsat prezidentský palác Kumsusan, ve kterém je mumifikován Kim Ir-sen, nebude zrovna jednoduché. Vše je z perfektního mramoru, mramor je místní. Palác je obrovský.
Pohybujeme se po sáhodlouhých jízdních pásech. Cizinci mají přednost. Místní sem přijíždějí speciální tramvajovou linkou, krásné, mladé dopravní policistky to tady všechno řídí. Jsou zde lidé prostí, vojáci, důstojníci, zasloužilí hrdinové. Všichni čekají v řadách unifikovaně a němě. Jde na mne zvláštní nervozita. Pomalu se dostáváme do velkého sálu, kde je obří socha Kim Ir-sena. Všichni se musíme uklonit.
V rudém, tlumeném světle procházíme tiše kolem sarkofágu. Všichni se mu musíme čtyřikrát poklonit. V každém rohu stojí – bez hnutí – jeden voják se samopalem.
Pak jedeme k hlavnímu pomníku Kim Ir-sena. Je bronzový a obrovský. Všude kolem jsou sestavy soch bojovníků.
Hlavním zážitkem jsou ale davy lidí, které se chodí klanět kynoucí soše: pionýři, vojáci, důstojníci a další. Fotím skupinu vojáků s rudými karafiáty, kteří salutují. Jejich důstojník jde k mému průvodci a kafrá. Dost kafrá.
Pan M. se v autě dost ovládá, ale myslím, že přemýšlí o tom, jestli mě má také zbuzerovat.
Na vojenské přehlídce
Začínají oslavy výročí založení Severokorejské strany práce, na které jsem se záhadně coby fotograf dostal.
Před odjezdem na hlavní náměstí mě M. důrazně žádá, abych nemířil na hlavní tribunu teleobjektivem, a já mu to slibuji. Na tribuně se totiž objeví hlavní vůdce Kim Čong-un.
Nedaleké hodiny na věži se rozeznějí, přehlídka začíná. Náměstí je plné všech možných bojových jednotek a vojenských kapel. Vše je velmi propracovaně zorganizováno, není divu, mají v tom mnohaletou praxi.
Jednotky pochodují naprosto perfektně. Ženské oddíly tvoří alespoň jednu třetinu všech bojových útvarů. Působí velmi tvrdě. Vypouštějí se tisíce balonků a všude je slyšet hlasitý jásot z reproduktorů. Prapory, standarty, všechno se na slunci blýská a září. Je to úžasný zážitek.
Opravdová ukázka disciplíny a drilu.
Efektní část přehlídky tvoří také civilisté, kteří na druhé straně náměstí vytvářejí pomocí různobarevných mávátek skvělé barevné obrazce.
Přichází velký vůdce, obchází hlavní ochoz tribuny, mává a kyne davům pod sebou. Raději nefotím, slíbil jsem to a nechci dělat panu M. problémy. M. jásá a tleská, také mne nabádá ke stejnému úkonu. Chci mu dnes udělat tak trochu radost a činím také tak.
Přehlídka trvala hodinu a půl. Jsme trochu unavení a dáváme si pauzu, večer totiž přece ještě bude pochodňový průvod.
My jsme malé pionýrky
Ráno mne napadá, nevím proč, že bych si možná také mohl nechat na míru ušít takový ten typický oblek, který zde všichni nosí. Pan M. má ze mě myslím radost. Jdeme ke krejčímu. Sídlí v menším obchodním centru, kde se nakupuje jen za valuty (něco jako náš bývalý Tuzex). Lidí zde není mnoho. Krejčí je starý profík. M. usmlouvá cenu na 40 eur. To jde. Krejčí mě velmi pečlivě měří.
Hned nato jdeme do zábavního parku Daesongsan v pohoří Moranbong. Je to mírně zastaralý zábavní park s velkou zoologickou zahradou.
Je zde strašná spousta lidí, není divu, je svátek. Do parku nás ale vůbec nechtějí pustit, je zde prý příliš mnoho lidí. M. se mne ale snaží za každou cenu dostat dovnitř. Nechtějí to dovolit.
Jdeme do druhého parku, stejný příběh.
Do třetího, stále to samé. Chvilku mne nakonec nechají, na deset minut, rozhlédnout se po hlavním „place“parku. Musím dát ženě na vrátnici jedno euro a měří se čas. Zvláštní. M. se začíná potit, zdá se, že mu také není v davu příliš dobře. Tuším proč: včera mi jistě jen tak vyprávěl, že rozhořčení pracující