Jak mi Babiš zkazil povznesený život
Loni jsem napsal divadelní text, ve kterém jsem do jisté míry hájil prezidenta Miloše Zemana. Byl to stylizovaný monolog, který pak v Praze i jinde na prknech přednášel okouzlující Stanislav Majer.
Jednalo se samozřejmě o uměleckou nadsázku; já a další tvůrci z divadla jsme v rozhovorech tvrdili, že spíš než o obhajobu Zemana nám šlo o to, aby si nejdřív zametli před vlastním prahem jeho kritici. Aby se naučili myslet konzistentně a chovat morálně, když už si morálku a kultivovanost často berou do pusy. Tak jsme vykládali smysl našeho kusu a byla to pravda.
Stejně tak ale bylo a je pravdou, že já osobně Zemana dokážu hájit i v civilním životě. Nikdy jsem to nezastíral: dovedu ho přinejmenším vzít na milost, a klidně zajdu i dál. Neumím ho zatratit a neumím si z něj dělat trapnou srandu, jako to umí třeba Petr Kukal, který spravuje twitterový účet ministerstva kultury.
Publikovat na Facebooku meme se Zemanem a inkontinenční plenou? Nazývat Zemana dementním opilcem? No nevím, mé gusto to není. Ale nechávám to být, jsem nad Zemana i nad Kukala povznesený.
Pak tady v zemi máme Andreje Babiše. Teprve s ním se můj život nepříjemně komplikuje. Zatímco se Zemanem jsem se cítil bezmála jako Ježíš, který bere na milost každou lidskou bytost, s Babišem se ve mně probouzí monstrum, které by bezodkladně začalo s ukřižováním. Nechápu, kde se ve mně ten soudcovský zápal bere, a neumím Babišovi odpustit, že takhle narušil můj pěkně nalinkovaný samolibý život.
S Babišem se ze mě stal chemik a experimentátor. Pravidelně si nasazuji ochranné brýle a zkouším k chemické složce Babiš přihazovat různé jiné prvky, leč nikdy mi z toho nevyleze nic jiného než absolutně nedůvěryhodná postava. Vždycky se z té zkumavky nakonec vyvalí hustý dým. V rámci experimentů dále stahuji zvuk; dám na dálkovém ovladači „mute“, když Babiš někde mluví, a sleduji pouze jeho tvář a rty.
A opět je to vidět na první pohled, nepotřebuji k tomu žádný televizní dokument (ten zakázaný Selský rozum je navíc špatný dokument, čímž se celé tažení proti Babišovi zbytečně komplikuje), Babišova tvář a její pohyby v sobě i bez dokumentu nesou jasnou zprávu o tom, že z ní mluví někdo, komu nemůžu věřit.
Babišův smutek a skromnost nejsou smutkem a skromností; jeho zásadní ohrazení nejsou zásadními ohrazeními. Nikdy nevidím nic než kalkul, možná následování rad jeho týmu: Teď se drž při zdi; teď zaútoč. Neautentičnost a sklon k fabulování v míře, kterou jsem v české politice nezažil.
Bojím se, že je to právě tahle radikálně zvýšená míra falše, co pro naši zemi představuje největší hrozbu od roku 1989.
Musím nad sebou lámat hůl, když si uvědomím, že mám kvůli Babišovi chuť podepsat petici nebo udělat něco ještě horšího. Jít k volbám. Já a jít k volbám… Já, kdo jsem byl tak dlouho nad volbami, já všeobjímající náruč, já protiproud. Jenomže… Pokud Babiše v těch volbách zvolíme, budeme mít za premiéra jakousi prázdnou slupičku, jakousi ambiciózní autoloutku, vládnoucí i bezvládnou…
Ale kdo vlastně Babiše volí?
No tak třeba moje máma ho asi bude volit. Zemana už ne, protože ten si to u ní něčím v poslední době zavařil. Ale Babiše ano. Protože Babiš má vyděláno, a proto nemusí krást.
Je to jednoduché, je to absolutní hloupost, ale funguje to. Jednodušší už to být nemůže. Stačilo tuhle větu a pár dalších pustit lidem do krve, a ty věty se tam drží a nakonec to bude tato hrstka triviálních vět, která za pár týdnů dostane Babiše přes vrátnici. A s tím skončí všechna legrace.
Nechtěl bych být v kůži lidí, kteří Babišovi dělají kampaň. Žijeme sice v cynickém světě, to je fakt, pravda je ohebná, taky fakt, silnější přežije, taky fakt, ale – protlačit Babiše na premiéra prostě není totéž jako protlačit konkrétní zubní pastu do našich koupelen. Prostě není. Je to zahrávání si s osudem jedné země. A to není ani trochu cool.