Moc smůly na pár tun krásně opracovaného pískovce

Zápisník Jan Bohata redaktor MF DNES

aždý to zná, špatná pověst může padnout na člověka tak nečekaně jako podzim v Krušnohoří. I obyčejnému člověku se mohou o špatnou pověst postarat zdánlivé maličkosti třeba ze školních škamen, které se s ním táhnou celý život. Ještě hůře jsou na tom sportovci. Třeba fotbalista překopne v dramatickém duelu branku ze dvou kroků. A sportovní kritici mu to s chutí otlučou o hlavu po letech, i kdyby to mělo být při přebírání Zlatého míče.

Špatná pověst padá i na monumenty. Takový barokní mariánský sloup s výzdobou slovutného J. J. Bendla by mohl být ozdobou jakéhokoli rynku středoevropského města. Jenže má smůlu. Stál v Praze a nalepila se na něj nepěkná reputace. „Svezla“se s ním Bílá hora, protireformace, Habsburkové, doba temna a vůbec. Posloužil prostě jako hromosvod nepěkným kapitolám tuzemských dějin, klasikem Járou Cimrmanem výstižně přezdívaným „naše slavné prohry“. Proto sloup padl v listopadu 1918 a v září o 99 let později zažil odmítnutí možného návratu. Trochu moc smůly na pár tun krásně opracovaného pískovce.

Peripetie českých dějin s odstraněním jedné sochy jen tak nezmizí. Na Staroměstské náměstí mariánský sloup prostě náleží, stejně jako Šalounův Jan Hus anebo pozlacený kalich do výklenku v průčelí Týnského chrámu. I kdyby měl být jen pohledným ozvláštněním a ozdobou, kterou ocení turisté jako cíl v hledáčcích kamer.

Jenže jak z toho kusu kamene odčarovat prokletou špatnou pověst?