Některé romské děti vidí záchod až ve škole T
„Lidé v osadách žijí ze dne na den. Neplánují, protože to je v jejich podmínkách zbytečné. Dostat se pryč je těžké,“říká expert na romskou problematiku.
uristy, kteří během letošních prázdninových cest projížděli Slovenskem, asi zase udivilo, že ještě nezmizely: romské osady, shluky chatrčí bez pitné vody, kanalizace, elektřiny, s dětmi postávajícími u silnice ve snaze prodat borůvky, houby nebo něco jiného. Ve slumech bez základního vybavení žijí na východ od našich hranic desetitisíce lidí.
Rastislav Rosinský, přední slovenský odborník na romskou problematiku a spoluautor Atlasu romských komunit, potvrzuje, že situace slovenských Romů je stále stejně špatná. „Klíčem by mohlo být vzdělání, pak se možná budou tyto komunity schopné dostat z bídy,“míní Rosinský, který podrobně zmapoval stovky osad.
V Česku je letos novinkou povinný poslední rok školky. Na Slovensku se pro sociálně znevýhodněné děti zavedly už před patnácti lety nulté ročníky základní školy, ale odborníci a lidé pracující v terénu je kritizují. Říkají, že lepší by bylo dostat především romské děti do školek. Je to pravda?
Mnoho dětí ze špatných sociálních poměrů nechodí do školky, protože na to chudé rodiny prostě nemají peníze. Nemají na to, aby platily za obědy, vybavení, poplatky. Některé děti tak poprvé vidí vodovod nebo záchod až ve škole. Toto opatření se ale dělalo i pro děti se zdravotními poruchami, například logopedickými. Za těch patnáct let se ukázalo, že i původně dobrá myšlenka, aby děti nepropadaly hned v první třídě a měly delší startovací čáru, se v mnohých školách stala nástrojem segregace. Že si jednoduše povybíraly Romy na základě etnicity, ne školní zralosti, a vytvořily nultý ročník, romskou třídu. Takže na škole pak byly vedle sebe bílé a romské třídy.
Na Slovensku existuje reálně segregované školství?
Ano. Je několik rozsudků, které dokládají, že školy opravdu segregují žáky. Ještě horší je však oddělování, které je běžné v mixovaných třídách, kde je velká bariéra mezi Romy a neromskými dětmi. Před desítkami let si ještě hrály spolu, dnes je mezi nimi mentální zeď. Jde o to, že vyčleňování je velmi těžko dokazatelné, protože škola může říct, že pro šikovnější děti má jiný vzdělávací program než pro slabší. Ale jsou případy, kdy jde jedna skupina dětí na oběd dřív, jiná později, jen na základě etnicity. Každá škola má především na mysli dobro bílých, ne romských dětí.
Proč?
Mnoho Romů už rezignovalo na změnu. Přijali svoji úlohu „spoluobčanů“, jak je nazývají, jako kdyby byli občané druhé kategorie, neplnoprávní. Tento systém v podstatě všem vyhovuje, i když je strašně krátkozraký.
Podle Atlasu romských komunit, jehož jste spoluautorem, je z asi půl milionu slovenských Romů polovina integrovaných, druhá žije v osadách. To můžou být běžné vesnice, ale také slumy bez možnosti základní hygieny. Proč jich je tolik?
Bavíme se o tom, že jsou integrovaní, ale z hlediska geografické lokality. To znamená, že bydlí v centru města nebo vesnice. Ale mluvit o nějaké společenské integraci se nedá. V katastrofálních podmínkách, o kterých mluvíte, žije několik desítek tisíc lidí. Pokud se však na to podíváte přes optiku vzdělání, vypadá žalostný stav Romů na Slovensku ještě hůř. Zjistili jsme, že možná devadesát procent jich má ukončenou jen základní nebo speciální školu. Odhadem necelých deset procent pak má střední vzdělání. A jen promile vysokoškolské. S takto nízkým vzděláním se uplatnit na trhu práce je těžké pro kohokoliv.
Jak je možné, že osm procent obyvatel Slovenska, kteří mají volební právo, jsou plnoprávní občané státu, který je v Evropské unii a kde se platí eurem, žije v takových podmínkách?
Otázku jste položila pěkně. Ale ať si na ni dá odpověď každý, kdo s tím může něco dělat. V prvé řadě starostové a primátoři. Že jim nevadí, že jejich vlastní občané takto žijí. Že je cíleně vylučují na okraj. Že neumějí vypořádat pozemky pod nelegálními stavbami v osadách. Nebo neumějí čerpat evropské fondy, které jsou otevřené právě na to, aby se mohly vybudovat v osadách třeba vodovody a kanalizace.
Proč tomu tak je?
Drtivá většina lidí nemá Romy ráda. Od politiků zaznívá, že jsou zodpovědní za to, že se máme špatně. Nejjednodušší řešení je vyhnat je pryč, zbavit se parazitů a udělat pořádek v osadách. To jsou však jen prázdná gesta. Nikdo neřekne – pojďme jim pomoct. Řešení tu přitom jsou, ale nikdo je nechce, protože si myslí, že se ho to netýká. Nikomu nevadí, že tu je tak velké procento lidí, kteří škodí ekonomice, protože nedokážou být zaměstnaní. Že je potřeba se o ně starat, že jsou kvůli špatné životní úrovni nemocnější než jiní. Místo toho, aby se využíval jejich potenciál, nic se nedělá.
A nebojí se starostové něco dělat třeba i kvůli tomu, že stav romských komunit je opravdu velmi zanedbaný a výsledky by byly vidět za deset patnáct let?
I tam, kde možná není na první pohled vidět žádný efekt, tedy stálá činnost terénních, sociálních a komunitních pracovníků, tak už jen to, že se situace Romů nezhoršuje, je úspěch. Jsem přesvědčen, že komunita si dokáže s problémy poradit, kdyby dostala šanci. Kdyby měly děti vzdělání a dospělí muži práci, protože se zatím nebavíme v tradiční komunitě o ženách. A víme, že to funguje. Třeba v Bystranech byla před patnácti lety jedna z nejhorších osad, typická zapomenutá. Lidé odtud začali houfně jezdit za prací do Anglie, skoro každá rodina tam někoho měla. A dnes to vypadá úplně jinak – mají zděné domy, upravené ulice a chtějí stejně tak žít slušně a normálně jako ostatní. Osada se dokázala sama nastartovat. Když dostali lidé příležitost.
Vadí Romům, že v osadách žijí? A pokud ano, co dělají pro to, aby se stav změnil?
Samozřejmě že Romům vadí, že žijí v osadách. Život v nich se řídí jinými, nepsanými zákony a není jednoduché tam žít. Pohled majority na lidi z osad je velmi zjednodušený, ale málokdo z nás si umí představit každodenní život třeba bez pitné vody, toalety, sprchy. Ale také bez možnosti chránit svůj majetek. Lidé žijící v osadách mají všechny venkovní prostory společné, takže je třeba problém vůbec připravit si dostatečnou zásobu dřeva na zimu, aby bylo čím topit. Lidé jsou v takových podmínkách nuceni žít ze dne na den a také se podle toho chovat. Neřeší, co bude za několik měsíců, neplánují, protože to je v těch podmínkách zbytečné. Dostat se z osady není jednoduché. Na jedné straně je třeba opustit svoji komunitu, v níž se lidé cítí bezpečně, a vydat se do světa „gádžů“. A na druhé straně je na to potřeba mít nějaký majetek a peníze, které lidé v nejzaostalejších osadách nemají. Takže se dostáváme do začarovaného kruhu chudoby, ze kterého je velmi těžké vystoupit.
Není to tak, že jim opravdu vyhovuje žít z dávek? Jak jsou vysoké?
Předně chci zdůraznit, že pomoc v nouzi není etnicky podmíněná. Neexistují jiné dávky pro Romy a jiné pro Neromy. Výška dávky je různá, ale jednotlivec má nárok na 61,6 eura (asi 1 600 korun) měsíčně, rodina nejvíc se čtyřmi dětmi dostane od státu 160,4 eura (asi 4 180 korun) a k tomu 23,52 eura přídavků na jedno dítě. Takže rodina se čtyřmi dětmi má na měsíc od státu asi 6 630 korun, což je asi 37 korun na osobu a den. Dokážete si představit, že byste z této sumy musela platit všechny vaše životní náklady? I lidé z okraje společnosti se chtějí mít co nejlépe, mnozí z nich už ale rezignovali a naučili se přežít z toho, co dostanou. Ale jestli si pořád někdo myslí, že je výhodné žít na sociálních dávkách, ať si to zkusí a my ostatní mu budeme nahlas závidět.
Tvrdíte, že slovenští Romové jsou prakticky absolutně vyloučeni z majoritní společnosti. Může k tomu být rozumový důvod?
Všechny tyto postoje jsou založené na emocích. Když jsme se při práci na atlase ptali přímo v obcích, jaké jsou u nich zkušenosti a soužití s Romy, většina říkala, že nemají větší problémy. Říkali, to jsou naši Romové, kteří tu jsou historicky a známe je. Ale víme, že jinde jsou ti zlí. Málokdo má přitom konkrétní negativní zkušenost s Romem. Takže je to celé o veřejném mínění a o pocitech. Drtivá většina obcí nemá problém s Romy, to si troufám tvrdit, protože na to máme data. A dokonce jsme zjistili, že v okolí romských osad není výrazně vyšší kriminalita včetně přestupků. V roce 2009 jsme například dělali výzkum o etnických postojích k Romům. A stejně negativní postoje měly učitelky z východu i západu Slovenska. I tam, kde je vysoká koncentrace Romů, na východním Slovensku, měly stejné postoje jako v Bratislavě, kde je jich minimum.
Jak se negativní postoje, byť jsou, jak říkáte, založené na emocích, dají změnit?
Je potřeba ukazovat příklady lidí, které se podařilo dostat z osad. Máme dost úspěšných Romů, kteří se však k romství nehlásí, protože by byli onálepkováni. I když jsou to lékaři, právníci. Když sledujete jejich životní příběh, tak ačkoliv jsou na vysokých pozicích, jejich sourozenci zůstali v ghettech, ale většinou se objevila nějaká silná osobnost, která je v pubertě, kdy se to láme, dokázala ovlivnit. Člověk musí totiž překonat dvojnásobnou bariéru – opustit svoji komunitu, vydat se do bílého světa a tam ještě prorazit a dokázat, že „já nejsem Rom“.
Změní situaci slovenských Romů podpora jejich vzdělání?
Hodně lidí to říká. Ale i kdyby měli Harvard, tak když zůstanou v osadě, nemají se kam posunout. Když vědí, že nebudou dělat celý život nic jiného než uklízet odpadky, tak jakákoliv škola nemá smysl.
Klíčové je tedy dostat ty lidi z osad?
Mezi Romy je prakticky stoprocentní nezaměstnanost. Klíčové je najít jim smysluplnou práci na základě jejich kompetencí. Aby tam byla nějaká pravidelnost. Dlouhodobě nezaměstnaní ztrácejí pracovní návyky a těžko vysvětlí svým dětem, proč mají ráno v zimě vstávat v půl sedmé do školy, k čemu jim to bude. Vzdělání a zaměstnanost musí jít ruku v ruce, evidentně to spolu souvisí. Víme třeba, že v romských komunitách funguje ve velkém práce načerno, brigády, že ti lidé umějí pracovat, pokud mají příležitost.
Jaká bude podle vás situace slovenských Romů za patnáct let?
Stejná jako teď. Nevidím upřímný zájem žádné politické strany, která by se snažila o nějakou změnu.