Nejdražší město světa je Luanda
Angolská metropole předběhla v žebříčku města, jako jsou Hongkong, New York či Tokio.
Tomáš Nídr spolupracovník MF DNES
dyž se blízký spolupracovník angolského prezidenta chce projet ve svém modelu Rolls-Royce, aniž by ho na děravých ulicích zničil, musí ho naložit na náklaďák a přepravit na pobřeží. Tam zasedne do luxusního vozu a několikrát se projede sem a tam po tříkilometrové kvalitní silnici, než se zase s nákladem vrátí domů. Touto historkou dokresluje reportáž v týdeníku The New Yorker život v nejdražším městě planety. Je jím Luanda, která leží v Angole v jihozápadní Africe.
Ano, čtete správně. Ne Tokio, New York, Ženeva či Moskva. Ty v žebříčku nejdražších měst světa skončily až za metropolí chudého rozvojového státu, který se stále sbírá po čtyřiceti letech války.
Invaze ropařů
bývalé portugalské kolonie? Navíc na první příčku v posledních deseti letech konkurenci pustila jen výjimečně.
Portugalci se na rozdíl od jiných Evropanů nechtěli vzdát afrických držav. Učinili tak až v roce 1974, kdy v Lisabonu tamní diktaturu s podporou lidu svrhli vojáci. S novým režimem se dekolonizace rozjela ze dne na den včetně úprku většiny bělochů. Slavný polský reportér Ryszard Kapuscinski, který byl u tohoto exodu, to popisuje jako „naložení celého města na lodi a jeho přeplavení na oceán“.
To, co z Luandy zbylo, jen dál upadalo. Stejně jako celá země, kde se brutální koloniální správa nepokoušela místní obyvatelstvo vzdělat. Nezbyl tu tak nikdo, kdo by dokázal vést fabriky nebo velké farmy. Hospodářství se sesypalo. K tomu se boj proti utlačovatelům převrátil v občanskou válku s výraznou, byť nepřímou účastí USA i Sovětského svazu. Když konflikt, který stál život milionu osob, počátkem roku 2002 konečně utichl, vrhly se se zlepšenou bezpečnostní situací na Angolu a její ropná pole firmy z celého světa.
Dnes se tu těží okolo 1,8 milionu barelů denně, čímž se Angola stala kontinentální dvojkou za Nigérií. Nestalo by se tak bez odborníků ze zahraničí, protože země svých profesionálů měla kritický nedostatek. Tito expati, jak se cizincům pracujícím v zahraniční na zodpovědných pozicích také často říká, potřebovali někde bydlet.
Jenže v Luandě nebylo kde. Ve zdevastovaném městě, které v době získání samostatnosti mělo sotva půl milionu obyvatel, žije nyní zhruba 6 milionů osob. Ale za celou tu dobu nikdo neinvestoval do infrastruktury ani do výstavby. Lidé, kteří přišli z venkova, jen rozšiřovali slumy s chatrčemi z plechů a rohoží.
Takové obydlí je samozřejmě pro člověka ze Západu nepřijatelné. Ropné firmy v naději na tučné zisky z těžby černého zlata potřebovaly svoje lidi usadit v Angole co nejdříve, a tak se při přetahované o nemovitosti přeplácely.
Zákonitosti velmi vysoké poptávky a velice omezené nabídky nastartovaly bublinu, ve které padají nehorázné sumy. Přestože diktátor José Eduardo dos Santos kvůli většímu nasycení trhu odpovídajícími nemovitostmi nechal zbořit některé slumy a na jejich místech vystavět řadovky jak z idylických amerických předměstí, vyjde měsíční pronájem 3+1 na 13 tisíc dolarů (288 000 Kč).
Africká Dubaj v nedohlednu
Vše ostatní musí být dováženo. Cenu už tak drahého zboží pak umocňují vysoká angolská cla. Na nafukování částek mají zásluhu také sami expati, kteří bez rozmýšlení uhradí i ty nejnesmyslnější sumy. Jednak si to mohou dovolit a jednak o životě ve svém dočasném domově mimo bělošská kondominia často nemají nejmenší představu. Žijí v uzavřeném světě za elektrickými ploty a své opevněné domy opouštějí výhradně v autech. Kontakt s místními lidmi je omezen pouze na jejich domácí personál, pracovníky, jimž velí na těžařských věžích, případně na prostitutky, které si nabrnknou v expatských nočních klubech.
Jak se cenová spirála na takovém místě, jako je Luanda, jednoduše vytáčí, ilustruje historka z počátku angolského ropného boomu, kdy infrastruktura byla ještě zoufalejší než nyní. Reportérovi Michaelovi Specterovi z The New Yorkeru ji vylíčil Nicholas Staines, který v zemi vedl lokální pobočku Mezinárodního měnového fondu. „Vodu jsme museli doslova lovit. S hotovostí v ruce jsem dostihl nejbližší cisternu. Řidiči jsem řekl: ‚Kam jedeš? Kolik ti platí? Já ti dám dvojnásobek.‘ Manželka by mě bez vody nepustila domů.“vypráví Nicholas Staines.
Jak se v takovém městě žije místním lidem, kteří zdaleka nemají takové finanční možnosti jako cizinci? Jim se samozřejmě nikdy ceny nešroubují nahoru jako bělochům. Nenakupují v supermarketech, ale na tržištích. Místo taxíky či vlastními auty jezdí v přeplněných dodávkách, které suplují hromadnou dopravu. A už vůbec nemají služebnictvo. Nicméně i pro ně postupně začíná být Luanda dražší než před příchodem expatů.
Takových, kteří z jejich přítomnosti přímo profitují, jako jsou zahradníci, chůvy či hlídači, je málo. A nepřímo profitujících není o moc více, protože režim obří ropné zisky a dobrá makroekonomická čísla nedokázal přetavit ve změny, které by se dotkly širokých vrstev obyvatelstva. Jen si napakovali kapsy jeho představitelé včetně rodiny dos Santos, která ovládá všechna hlavní odvětví hospodářství.
Konec zlatých časů
Přitom dobré časy už skončily. Rekordní částky za barel, které se v roce 2009 blížily až 150 dolarům, klesly na třetinu. S rozvojem nových ložisek v USA už o angolskou ropu není takový zájem jako dříve. Poptávku táhne především Čína. Pokud by i ona omezila svůj apetit po mazlavé hmotě, mělo by to pro jejich hlavního afrického dodavatele fatální důsledky, protože horečný zájem ropných firem by polevil a Luanda by padla z piedestalu.
Expati, kteří v Luandě žijí většinou jen dva až tři roky, se tím nemusí trápit. S aktuálními vysokými cenami jsou smíření. Mají dostatečně vysoké platy, navíc většinu nákladů při vyslání do Angoly za ně hradí jejich firma. Vyprávění o děsivě vysokých účtech patří k zábavnému folkloru na párty, ke kterým se znuděná bělošská komunita, často schází.