Volby aneb jen klid a nohy v teple!

Předvolební kampaně nabírají na obrátkách, politikům se chvěje chřípí vzrušením, blíží se totiž cílová rovinka. Ti, kteří hovoří k nám, prostým voličům, nabádají k odpovědnosti a do omrzení opakují, že je třeba využít demokratických práv, která jsme si vybojovali. Nelze sedět doma, ale je třeba jít k volbám. Abychom si však mohli vybrat, musíme se seznámit s tím, co nám jednotlivé subjekty nabízejí.

Volební kampaň se řídí stejnými zásadami jako kterákoli jiná reklama. Jen naivní lidé mohou tvrdit, že politika není založena na marketingu, ale na myšlenkách a snaze pomáhat bližním. Pokud si to přesto někdo myslí a stojí si za tím pevně a neochvějně, ať ve čtení raději nepokračuje.

Podstatou reklamy je snaha prodat co nejvíce a na zboží vydělat. To znamená, že není důležité, jak kvalitní zboží doopravdy je, ale jaký mu dáme obal, co na ně napíšeme, co zatajíme a jak ho vychválíme. Žádná firma přece nezaloží reklamu na tom, aby kupujícím říkala, že mají její věci kupovat proto, aby se akcionáři měli dobře.

Naprosto stejná filozofie provází i reklamní kampaně zvané předvolební klání. Žádná strana nepřizná, že vede kampaň proto, aby i další čtyři roky dostávala štědré příspěvky ze státní pokladny, aby její poslanci měli vysoké platy i tučné náhrady, aby mohla ovlivňovat obsazování lukrativních úřadů svými méně významnými členy z okresů a krajů, prostě aby se jako celek měla dobře.

Ta, která by tohle přiznala, by dopadla jako rakouský rozhlasový moderátor, který každý večer četl dětem pohádky na dobrou noc. Po jedné takové si ulevil, netuše, že technik zapomněl vypnout mikrofon: „Tak parchanti, jděte chrápat a já si jdu pro honorář!“

Reklamní kampaně na zboží a na politiky se přesto v mnoha rysech liší. Ta na zboží má určitá celkem rozumná pravidla. Je zakázána reklama negativní (nelze vypočítávat nedostatky zboží konkurence) a lživá (nelze uvádět nepravdivá tvrzení o kvalitě vlastního zboží). V reklamě na politiky nic takového neplatí. Každá urážka a pomluva jsou vítané a metoda dehonestace je běžnou zbraní.

Nejsem politický matador ani důstojný veřejnoprávní komentátor a možná proto některé věci nechápu správně. Poctivě jsem sledoval řadu debat, četl články, studoval slogany a dospěl jsem k jistému zobecnění. Nešlo mi samozřejmě o prvoplánový obsah, tedy o to, co kdo slibuje, ale spíše o elementární lidské postoje politiků vůči sobě navzájem a vůči celému světu.

Všechny spojuje základní myšlenkové dogma, které říká, že jen já a má strana jsme čestní, chytří a jen my víme, co se má udělat a jak se to má udělat, zatímco všichni ostatní jsou šmahem nedůvěryhodní, přihlouplí a navrhují jen samé kokotiny. Odpusťte ten výraz, ale lepší mne nenapadl.

Další myšlenkové dogma, které je předvolební kampani všech stran společné, je mesiášská teze o spáse voličů. Má mnoho náboženských prvků, protože často slibuje spásu v budoucnosti, avšak za předpokladu, že zvolíme právě a jen onoho politika. S klidným svědomím proto prohlásí, že za dvacet let vyrovnáme díky jeho bystrému politickému rozhledu mzdy s Německem, zastavíme globální oteplování a ženy či menšiny budou mít svá práva.

Slibovat spásu je totiž lákavá vějička, protože ani tu Kristovu nedokázali křesťanští teologové srozumitelně uchopit. Zkuste požádat politika, aby definoval své politické sliby! Uslyšíte vodopád slov, která budou zářit jako voda v poledním slunci, ale cáknou a odtečou, aniž po nich něco zůstane.

Přiznám se, že slovo sen mi v téhle souvislosti zní poctivěji než nabubřelý program.

Jako pamětník si totiž pamatuji programy některých stran, které před dvaceti lety slibovaly totéž, co dneska, dokonce stejnými slogany, aniž cokoli z toho uskutečnily. Ale slibovat budou dál, proč ne?

Abych však byl spravedlivý, nectnosti, které dnešním politikům vyčítám, se zrodily ve chvíli, kdy se objevila myšlenka volit své vládce. Lidu musíte vždycky něco slíbit, aby si vás postavil do čela. Proto platí politická zásada, že nikdo vám nemůže dát tolik, kolik já vám mohu slíbit.

Chceme-li mít systém, který se vznešeně označuje jako demokratický, pak musíme tyhle pravidelné výlevy namyšlenosti a arogance přestát. Po volbách se totiž všichni politici uklidní.

Tedy ti, co vyhráli. Opozice začne kritizovat a vítězové si rozdělí moc, i když se před volbami uráželi a před lidem se zapřísahali, že s těmi druhými už nechtějí mít nikdy nic společného. Chce to jen pevné nervy, vše se vrátí do vyjetých kolejí.

Tak to funguje po celé generace a bude fungovat dál. To však neznamená, že bychom měli rezignovat a nechat politiky, aby si dělali, co chtějí. Kampaň je jedna věc, ale výsledek voleb máme ve svých rukách my.