Znakový jazyk cestou z osamění
V Česku nám připadá úplně normální, že o děti s tělesným postižením pečujeme jako o ostatní a snažíme se jim jejich omezení vynahradit. V některých zemích Afriky tomu tak bohužel není. Na postižené děti se lidé často dívají jako na posedlé zlým duchem, st
Vroce 2014, když se zaváděl program komunitní rehabilitace Světla pro svět v Arba Minch v Etiopii, bylo Meretnesh sedm let. Narodila se jako neslyšící v domku na předměstí. Neměla jak komunikovat se svojí rodinou ani s ostatním okolím – byla odkázaná na jednoduché posunky, ve kterých byla schopná ukázat jen své základní potřeby. Byla zakřiknutá, nehrála si s ostatními dětmi a držela se stranou.
To, že v Etiopii, v jedné z nejméně rozvinutých zemí světa, neexistuje státní systém péče o děti s postižením, asi není třeba říkat. Tuto roli se do určité míry snaží suplovat neziskové organizace, které přinášejí nejen peníze, ale i bohaté zkušenosti se sociálními službami.
Při mapování potřeb v nové spádové oblasti našli terénní pracovníci Meretnesh – fyzicky sice v pořádku, psychicky ale osamělou a frustrovanou z nemožnosti sdělit komukoli své myšlenky. Dívky se ujal zkušený sociální pracovník. Postupně ji i celou její rodinu naučil znakovou řeč. Podařilo se mu nadšení pro výuku vzbudit i v dětech a dospělých ze sousedství. Díky tomu je dnes Meretnesh schopná se domluvit s většinou lidí ve svém okolí, umí nejen vyjádřit základní potřeby, ale sdělovat své pocity, přání a nápady. Její život se proměnil z úplné izolace v postavení normálního platného člena své malé komunity. Její radost a nadšení z toho, že se se světem konečně domluví, je očividná.
V rámci programu byl ve znakovém jazyce vyškolen i místní učitel. Meretnesh tedy může chodit do školy s ostatními dětmi, mezi kterými si okamžitě našla kamarády. Patří dnes k nejbystřejším žákům, což je pro mnoho dětí s postižením typické – dostanou-li šanci, váží si jí.