Foo Fighters destilují dějiny

Před vydáním desky Concrete and Gold hlásil Dave Grohl, že bude znít, jako když Motörhead hrají Sgt. Peppera nebo Slayer Pet Sounds od Beach Boys. To mohlo vypadat jako velkohubé tvrzení, nicméně faktem je, že Foo Fighters na novém albu absorbovali řadu inspirací z hudební minulosti. A co je důležité, nestydí se za to, naopak to dávají poměrně okatě najevo.

To však neznamená, že by se tu nějak přímo vykrádalo. Grohl a jeho parta jen použili základní hardrockové prostředky, jako jsou ostré kytarové linky, na materiál, který by v jiné úpravě mohl být klidně melodickým popem starého střihu. A naopak. Další produkcí některé písně, například The Sky Is A Neighborhood, „změkčili“do té míry, že lahodí i uchu posluchače, který třeba ustrnul někde v polovině šedesátých let.

Jako McCartney

Je to zkrátka docela sexy mix, který dokázal poměrně úspěšně vstřebat i Grohlovu frustraci z politického vývoje, jež je v textech sice znatelná, ale naštěstí neční natolik, aby dělala z Concrete and Gold vyloženě politické album.

Že se Grohl inspiroval u svých slavných parťáků, je nejvíc slyšet třeba ve skladbě Happy Ever After (Zero Hour), která by se od hodiny mohla objevit na jednom z nedávných alb Paula McCartneyho a nikoho by to nepřekvapilo. Nutno dodat, že McCartneyho hlas by jí možná i víc slušel. Do písničky Sunday Rain dokonce nahrával bicí – a ta zase zní jako modernější verze kapely Electric Light Orchestra, s jejímž zpěvákem Jeffem Lynnem Grohl sdílí oddanou lásku k Beatles.

Podtrženo, sečteno: deska Concrete and Gold jako by destilovala to nejlepší z hudební historie. A přitom zní pořád dostatečně současně. Od Foo Fighters je to dobrý počin. Concrete and Gold