Ne zcela férové referendum
Španělská vláda v čele s premiérem Rajoyem svůj boj s Katalánci v referendu tvrdě prohrála. Představitelé táborů si nyní musejí v klidu vytyčit hřiště. Madrid to Barceloně dluží.
Bylo to opravdu nutné? Sepsat seznam mediálních agentur propagujících katalánské referendum, převzít centrální kontrolu nad katalánskou pokladnou a k tomu nařídit bankám zablokovat kreditní karty všech vládních agentur Katalánska. To vše v souladu s rozhodnutím španělského národního soudu postavit plebiscit mimo zákon. Když se k tomu přidá zadržení 14 vysokých představitelů katalánské samosprávy včetně viceprezidenta Oriola Junquerase a postoupení tamní autonomní policie Mossos d’Esquadra centrálnímu ministerstvu vnitra, vypadá to v lepším případě jako samovůle zpolitizované justice. Opět v souladu se zákonem, nepřestává Španěly a celý svět ujišťovat předseda vlády v Madridu Mariano Rajoy.
Znovu je ale třeba se zeptat – bylo to opravdu nutné? Zničit volební infrastrukturu hlasování, které oficiálně neplatí a nic prý neznamená. Asi bylo. Hlasování se zúčastnilo 42,3 procenta z celkového počtu 5,34 milionu voličů a 90 procent z nich se vyjádřilo pro odtržení regionu s centrem v Barceloně od Španělska. Mnoho z lístků bylo nejspíš neplatných, protože si je Katalánci tiskli doma sami. Nic jiného jim ani nezbylo, protože ty oficiální, byť nelegální, autority zabavily. Stejně jako zapečetily desítky hlasovacích míst. Tolik práce kvůli nelegálnímu hlasování.
Těžké kolíkování
Nezbývá, než se zamyslet nad tím, co vzpurní Katalánci v čele se svým prezidentem Carlesem Puigdemontem vlastně chtějí a co jim premiér Rajoy nechce dát. Nebo naopak – co Barcelona cítí, že jí Madrid bere. Většina Katalánců až donedávna preferovala omezenou autonomii a garantovanou sérii pečlivě vyjednávaných fiskálních paktů garantovaných španělským státem. To se ale začalo měnit v roce 2010, kdy ústavní soud kategoricky odmítl nový autonomní statut regionu. S tím, že Kataláncům náleží označení národ, tehdy souhlasil i parlament v Madridu. Podle stávající ústavy mají Katalánci právo maximálně na vlastní státní příslušnost. A to je pro Katalánce s bohatou kulturou, historií a vlastní řečí málo.
Zhruba ve stejné době navíc na starém kontinentu naplno propukla hospodářská recese, kterou Španělsko pocítilo víc než většina členských států EU. Sedmimilionový východní cíp země ale vytváří plnou pětinu národního bohatství a Barcelona je tak společně s Madridem ekonomickým tahounem země. Bohatší Katalánci se ale museli v časech krize uskromnit, doplácet na své chudší krajany. To vše společně s políčkem, který jejich hrdosti uštědřil ústavní soud.
Nálady v zemi jsou od té doby divoké a není divu, že o sobě Katalánci dávají vědět. A to jak nezávazným referendem o odtrhnutí v roce 2014, tak tím nedělním, které centrální vláda ústy premiéra Rajoye označuje za výsměch demokracii.
Odpověď na otázku, zda byly okázalé represe ze strany centrální vlády nutné, už Mariano Rajoy zná. Od pondělního rána mu stovky zraněných Katalánců připomínají snad všechna světová média. Jen je škoda, že nestranní strážci objektivity nebyli stejně bdělí i v posledních týdnech, kdy veřejná média vedla z Madridu i Barcelony zcela nevyváženou kampaň k proběhnuvšímu referendu. Snad si měla více všímat i ořezávání katalánské autonomie z předešlých týdnů. Nejeden Katalánec během nich vzpomenul tvrdou ruku generála Francisca Franka, pro kterého byla stejně jako pro Rajoye jednota Španělska posvátná. I pamětníci jeho vlády hlasovali v nedělním referendu.
Určitou dávku pochopení si ale premiér Rajoy přece jenom zaslouží. Poslední, co předseda menšinové vlády v rozkolísaném parlamentu potřebuje, je drolení vlastní země. Navíc ještě, když ho bude muset následně vysvětlovat mezi bruselskými zdmi na zasedání Evropské rady. Tam totiž po brexitu panuje strach z toho, že by o sobě po Britech chtěli rozhodovat i jiní. Na přestřelu jsou momentálně Katalánci. Větší autonomie Bretaně, Flander nebo Lombardie ve světle hůře předpovídaných volebních nálad už nevypadá jako nemožný scénář. Zvláště když svoji poslušnost evropskému projektu místy vypovídají celé státy.
Evropští politici jsou zatím ve svých výrocích směrem ke katalánskému referendu obezřetní. Kritizovat si dovolují pouze tvrdší zásah bezpečnostních složek proti Kataláncům, což je maximálně tak poslední trpký hrozen v poháru dlouho zkaženého ovoce. Jinak samozřejmě pevně stojí za Rajoyovým rozhodnutím udržet Španělsko pohromadě. Až na výjimky to úřednicky uniformním evropským politikům snad ale ani nelze vyčítat. S nadsázkou by se dalo poznamenat, že alespoň drží jednotnou názorovou linii, protože referendum na Krymu také neuznávají.
Filozof a esejista José Ortega y Gasset označil Katalánsko v roce 1932 před španělským parlamentem za problém, který nejde vyřešit, se kterým se dá pouze žít. Katalánci musejí žít se Španěly a naopak. Ortega hovořil v turbulentní době, kdy odštěpení Katalánska krátce narušovalo španělskou jednotu. Ačkoli se Katalánsko od Španělska ani zdaleka ještě netrhá, premiér Rajoy musí s prezidentem Katalánců Puigdemontem začít jednat o tom, jak si obě strany v historii už poněkolikáté vzájemně vykolíkují hřiště. Koneckonců, Barcelona i Madrid jsou tím pověstné. A ten momentálně silnější to tomu druhému dluží.
Evropští politici jsou zatím ve svých výrocích směrem ke katalánskému referendu obezřetní.