Kdo chce být slyšet, musí umět křičet
Cirkusy a varieté Vojtěcha Varyše, spolupracovníka MF DNES
Sféra kultury a umění, ať si ji definujeme jakkoli, je v rámci politického soupeření popelkou. Logicky: je v ní málo peněz, žádný silový vliv, a navíc v ní hrozí samé problémy, protože lidi „od kumštu“, jak se tak hezky říká, jsou spolek rozhádaných hysteriků se snadným přístupem do médií. Nadto, s ministerstvem kultury, ale i s kulturními odbory na radnicích a hejtmanstvích se pojí toliko takzvaná oficiální, státní kultura, příspěvkové organizace a všelijaké pavučinami zarostlé a myšlenkově zatuchlé instituce, s nimiž mnozí ze scény ani nechtěji nic mít a praví intelektuálové tím pohrdají. Není divu, že resort (nejlépe je to vidět na úrovni krajů, měst a ještě lépe městských částí) pak v povolebních vyjednáváních končí dvěma způsoby: a sice, což je častější, jako zbytkový drobek, který spadne do klína někomu, kdo s oblastí nemá mnoho společného, nic o ní neví a nezajímá ho: jako takový pak buď nedělá nic, nebo se nechá zavléct do sféry zájmů těch nejšikovnějších – čili toho ředitele galerie či divadla, který jej vyhledá nejdřív a je nejvýmluvnější. Druhá varianta pak je, že v dotyčné partaji je jedinec, který naopak z kulturní oblasti pochází a má eminentní zájem dostat pod palec právě ji – a protože jinak o to nikdo nestojí, a navíc se pak může dotyčná koalice (městská, krajská či vládní) chlubit, že dosadila odborníka, v cestě mu většinou nic nestojí. A takový radní si pak samozřejmě může zcela bezohledně prosazovat svoje zájmy a zájmy skupiny na sebe navázané. Těžko říct, která ze dvou variant je horší.
Pokud jde o ministerstvo kultury, tedy vrcholný orgán téhož, na nějž je i nejlépe vidět, ten byl léta spojen hlavně s církvemi a památkami, pročež o něj měli zájem vždycky hlavně lidovci (nebo jejich b-tým TOP 09), podle čehož to taky léta vypadalo. A ti ostatní, třeba divadelník Pavel Dostál, herci Vítězslav Jandák, Martin Štěpánek anebo Martin Stropnický, byli pak namnoze ukázkovým příkladem druhého zmiňovaného typu.
Nejčastěji se mluví o tom, že stát ke kultuře přistupuje příliš direktivně – chtěl by vše řídit a určovat. Vždyť nejen na centrální úrovni, ale i na té regionální a komunální převažují příspěvkové organizace nebo instituce jinak ovládané příslušným orgánem, nikoli nezávislá tělesa, jež by byla veřejnou sférou podporována, ale ne řízena. A zadruhé přistupuje stát ke kultuře macešsky, neboť do ní posílá minimum peněz. Pravda je, že v porovnání se západní Evropou, ale třeba i Maďarskem a Polskem jsou nejen čeští tvůrci, ale i samotné instituce včetně oněch oficiálních kamenných divadel a galerií ne chudým příbuzným, ale bezmála bezdomovcem.
Je také pravda, že jinde dokážou kulturní akce vzbudit daleko větší zájem veřejnosti, větší skandály, obsáhlé debaty. U nás nikdo spisovatele do televizních diskusí nezve, u nás divadelní premiéry ani vernisáže nevyvolávají skandály jako v Polsku nebo Maďarsku, u nás se o obsazení ředitelských míst ve význačných divadlech nevede mnohaměsíční veřejná debata jako v Berlíně. Tak nějak mám pocit, že to nebude jen otázka peněz. Ale dá se u nich začít.
Umělecké svazy letos vytvořily platformu Kultura volí, která kandidujícím stranám položila anketní otázky, pořádá diskuse, dělá menší kampaň. Proč ne, aspoň malý krůček. Ale těším se, až bude umění slyšet samo o sobě – pak ho totiž nebude možné přehlédnout ani v politice. Jak říká Kevin Spacey ve slavném filmu Sedm: „Když dneska chceš, aby ti lidi naslouchali, už dávno nestačí jim poklepat na rameno. Musíš je nejdřív vzít kladivem po hlavě. Pak ti budou viset na rtech.“