Osm rozhněvaných veteránů
Od počátku byl film Chlapi nepláčou jasným favoritem letošního karlovarského festivalu, kde vyhrál Zvláštní cenu poroty. Otázka je, zda uspěje i v kinech, kam vstupuje.
Takřka klasickou jednotu místa, času a děje reprezentuje upadající horský hotel po sezoně, kde osm válečných veteránů různých národností a etnik bývalé Jugoslávie podstupuje společnou několikadenní psychoterapii.
Hra silnější než dokument
I dvacet let po tamní válce je však vzájemné usmíření v nedohlednu a s každou další zpovědí se situace vyostřuje. Stačí nemístná poznámka nebo bezděčný úsměv, aby se znovu schylovalo k výbuchu. Poněvadž –a v tom je film dokonale balkánský – se experimentu účastní vesměs typičtí machové, pro něž právě mužnost tvoří základ existence. A kde muž rovná se bojovník, jako by se některým stýskalo po časech, kdy se svět jevil tak jednoduchý: my jsme národ, oni nepřátelé.
Jakkoli svou roli sehrává i chladná krása přírody kolem zpustlého pomníku někdejšího luxusu, hlavní drama se odehrává uvnitř, v jídelně, na pokojích, a zejména při společných sezeních, kdy se jednotlivé bolestné scény z paměti vojáků nejen vyvolávají a zveřejňují, nýbrž také na místě inscenují. V trpně trapných, ochotnicky neochotných výjevech působí předváděné hrůzy paradoxně silněji a krutěji než v autentickém dokumentu – protože se navenek tváří jen jako hra.
Spíše divadelní půdorys, na němž se aranžují i glosují zraňující vzpomínky, je namístě, třebaže po čase může unavit stereotypem. Příběh si však o stylizované jeviště sám říká, leckdy připomene Lumetovu klasiku Dvanáct rozhněvaných mužů, v níž tucet porotců uzavřených do jedné místnosti mění během půldruhé hodiny své názory na vinu či nevinu souzeného muže.
Také aktéři filmu Chlapi nepláčou jsou vystavováni věčným pochybnostem a také tady platí, že namísto silných sólistů rozhoduje přesná souhra rovnocenných osobností.
Jistě, jako každá podívaná založená na modelové situaci má i celovečerní debut Alena Drljevice předvídatelný vývoj od seznámení přes napětí k očistě. Nicméně ve Varech na otázku, zda lze konflikt na Balkáně vůbec pochopit a odpustit, řekl režisér, že se to musí alespoň zkoušet – a právě filmová koprodukce Chorvatska s Bosnou a Hercegovinou je krokem, který dává naději.