Privilegovaní a plebs
Řada velkých civilizací nezahynula kvůli neschopnosti, nezničily je živelní katastrofy ani zbraně nepřátel. Zahubily se většinou samy. Obvykle je rozleptala slabost, která přichází ve chvíli, kdy společnost začne pohrdat hodnotami, na kterých vyrostla. Ja
Neznám epochu lidských dějin, v níž by se společnost nedělila na privilegované a poddané. Je celkem jedno, jak se tohle rozvrstvení v různých historických dobách nazývalo, ale existovalo kdysi a existuje i dnes. Jak jinak interpretovat zákonem daná práva poslanců a soudců, která ostatní lidé nemají?
Privilegia se musí samozřejmě lidem hezkými slovy zdůvodnit. Dnešní vládci mají své výsady prý proto, aby mohli dělat nezávisle svou práci. Učitel, umělec či podnikatel, ten svou práci nezávisle dělat nemusí, ten má poslouchat privilegované. I když trochu přeháním, je podstata téhle ironické výtky systémově správná.
S tím, že si vládcové uzurpují privilegia, nenaděláme nic. Bylo to tak a také bude. Jen by snad bylo poctivé to přiznat. Na druhou stranu ano, je logické, že si vládce bere víc než poddaný. Nicméně dnešní privilegovanost není stejná jako v minulosti.
Východní panovníci byli od starověku považováni za ztělesnění boha. To platilo o staroegyptských faraonech, čínských císařích, vládcích Babylonu i Persie. Jiní byli alespoň bohem povoláni, jako třeba židovští králové či indičtí rádžové. Tihle panovníci vládli z vůle boží, a nikoli lidu, a pojem voleb tu neexistoval. Tahle tisíciletá zkušenost se promítá i do dnešní nechuti tamních zemí akceptovat demokratické volební systémy.
Tradice se těžko odkládají
V Evropě mají naopak volby tisíciletou tradici. I když aténská a římská demokracie nebyly to, co si pod tímto pojmem představujeme my, volební systém to byl. Germáni, když přišli do Evropy a rozvrátili římskou říši, své náčelníky rovněž volili. Proto se tahle tradice přenesla i do středověku. Voleny byly dvě klíčové osobnosti tehdejší politiky – papeže volilo konkláve kardinálů a císaře sbor sedmi kurfiřtů.
Jistou symboliku volby si uchovalo i nástupnické právo panovníků. Čeští Přemyslovci byli sice dědičnými knížaty a později králi, ale každého nového vládce musel potvrdit sněm stařešinů, později představitelé české šlechty. A známe příklady, kdy tyhle „volby“jednotné nebyly, například Jiří z Poděbrad získal český trůn památnou volbou na Staroměstské radnici až po složitém vyjednávání.
Po třicetileté válce jen na krátkou dobu nastoupily absolutistické monarchie, jejichž výrazem se stal výrok francouzského krále Ludvíka XIV: „Stát jsem já!“Francouzští politici byli vždycky velkohubí. Leč o sto let později skončili jeho potomci pod gilotinou a byl konec absolutismu. Je tedy zřejmé, že máme, ať si to uvědomujeme, či nikoli, v tradici svých dějin demokratické tendence.
Pokud se však panovník schvaluje, volí či toleruje a není ztělesněním boha na zemi, pak je logické, že se kolem něj hemží lidé, kteří se snaží něco z toho odlesku získat pro sebe. V despociích je to obtížnější, v demokratických systémech zcela běžné. Sebevědomí české šlechty dokládá výrok z doby Vladislava Jagellonského: „Ty jsi náš král, ale my jsme tvoji páni.“Jako bych slyšel český parlament, když hovoří o našem prezidentovi. Kolem feudálních panovníků se pyšně pohybovala šlechta, kolem dnešních politiků a zákonodárců se stejně pyšně pohybují úředníci.
Ve středověku existovala teorie o rozdělení společnosti na trojí lid. Panovník s pomocí rytířů vládne, kněží se věnují duchovní službě a zajišťují Boží milost, a lid na ně pracuje. Pokud se nad tímhle modelem zamyslíme, pak se ve své podstatě mnoho nezměnilo, i když bych dnes nehovořil o trojím, ale spíše o čtverém lidu. Politici s pomocí úředníků vládnou, aktivisté vykonávají duchovní službu a říkají lidem, co je správné, lidé jako třetí stav pracují a svými daněmi obě předchozí skupiny živí. A pak tu máme čtvrtý stav, který se eufemisticky nazývá sociálně slabí a nepřizpůsobiví lidé, kam dnes ještě přibyli migranti. I ty třetí stav živí a dělá to proto, aby tenhle čtvrtý dával své hlasy tomu prvnímu a umožnil mu dál vládnout. Tenhle model má hluboké kořeny, které se dají vystopovat už ve starověkém Římě, kde stát živil chudinu z řad plebejů a dával jim chléb a hry, aby si mocné rody zajistily jejich hlasy.
Tenhle krátký exkurz je hodně schematický, protože každé zobecnění musí pracovat se zjednodušením, ale v principu to tak je. Proto my nechápeme politické tradice asijských zemí a ty zase odmítají ty naše. Tradice je jako železná košile, tu neodložíte tak snadno. Ba dokonce ji většinou neodložíte ani pod hrozbou násilí.
Mění se jen kulisy a kostýmy
Evropskou tradici představuje demokracie, ať již má jakoukoli podobu, od té aténské až po všeobecné a rovné volební právo. Mění se jen kulisy a kostýmy, ale podstata hry je stejná. A lze si těžko představit, že tuhle železnou košili zahodíme. Můžeme volební systémy jakkoli reformovat, ale nepřekročíme vlastní stín, abychom přijali modely vlády, které u nás nemají tradici. Pokud nás v budoucnu nedonutí muslimové přijmout jejich tradiční model teokracie.
Kromě klasického rozdělení rolí v politickém systému existuje však ještě rozvrstvení společnosti nikoli podle podílu na moci, ale podle jiných dobových kritérií. Tím klasickým, známým od časů starověkého Egypta, je protiklad město–vesnice. Lidé mají vždycky tendenci se v rámci společnosti povyšovat nad jiné, kteří jsou v dobových představách postaveni níže než oni. Pokud žil někdo na venkově, byl to „chlap a čouhala mu sláma z bot“.
Aby lidé dosáhli společenské prestiže, užívali různé prostředky – oslovení, právo nosit meč, oblečení. Český zemský sněm zakázal v 16. století měšťanům oblékat se jako šlechta a venkovanům zase nosit šaty městského střihu. Podobné formální znaky se užívají i dnes.
Pitomci v brokátu
Kdo chce ukázat, že patří k horním deseti tisícům, musí mít luxusní automobil, značkové oblečení a drahé hodinky či šperky. Je to úsměvné, protože nic z toho nedělá ve skutečnosti člověka lepším, než jsou ti ostatní, ale nechme těm bohatým, ať si to myslí. Dějiny znají spousty velikánů, kteří chodili doslova v hadrech, a spousty pitomců, kteří se oblékali do brokátu. Ale abych byl spravedlivý, znám i velikány v brokátu.
V každé době existoval ještě jeden způsob rozvrstvení společnosti, a to nikoli podle moci a skutečného majetku, ale podle abstraktně chápané a jinak těžko uchopitelné kvality duševních schopností, učenosti a správnosti názorů. Jde o skupiny, které se označují jako elity a pseudoelity, stavěné do protikladu k plebsu.
Skutečné elity tvoří lidé, kteří často nejsou příliš vidět a slyšet, ale kteří stojí v čele vědy, finančnictví, ekonomiky a hospodářství. Patří sem i ti, kteří vidět jsou, především špičkoví umělci, sportovci a vůbec lidé, kteří prostě něco dokázali. Elitami jsou díky své práci, a nikoli kvůli tomu, že si na ně hrají a sami sebe za elitu halasně prohlašují.
Těch, kteří se za elity prohlašují, bylo vždycky hodně, ale dnes je to přímo nemoc. Ta od nejstarších časů zachvacuje především vysokoškolské prostředí, divadla a zneuznané intelektuály, spisovatele a lidi sice vzdělané, ale příliš ctižádostivé a úspěchem nezasažené. Nebo zasažené podle jejich názoru málo.
Ti se pohybují především ve větších městech, nejraději v tom hlavním, kde je ono správné jeviště doby. Já vím, že najít přesnou definici je obtížné, ale pokud se podíváte do minulosti, je to tak. Pseudoelity často poklonkovaly a sloužily vládcům, neboť tím získávaly obživu, a ještě si připadaly důležité. Skutečné elity se naopak zhusta stavěly proti nim.
Proto si panovníci, šlechta i radnice najímali pro veřejná vystoupení různé šašky a komedianty. Kronikáři a později novináři psávali v žoldu mocných texty, skládaly se písně na oslavu vládců. Tohle dělali už středověcí minesengři.
Dnes tihle lidé hlásají dogma, že chytří plédují pro jednotné (a neuchopitelné) evropanství. Naopak „nevzdělaní“lidé (především z venkova – je to tu stále) hlasovali pro brexit, podporují prezidenty Zemana a Trumpa a podobně. Kdo si chce hrát na elity, nemůže souhlasit s plebsem!
Netřeba se nad tím rozčilovat a trápit, tak to chodilo v dějinách vždycky. Jenže panovníci přicházejí a odcházejí, po hloupých komentářích za pár let nikdo ani nevzdechne, umělecká díla poplatná vládcům zmizí v propasti času, ale jsou nadčasové hodnoty, které přetrvají. Jednou z nich je to, čemu se říká zdravý selský rozum.
Jak praví evangelium: Nepovyšuj se, kdo nechceš být ponížen.