Slavné monumenty na odpis
Sochy osobností spjatých s Habsburky se rehabilitace asi jen tak nedočkají. Politikům se nelíbí
Jan Bohata s přispěním Benedikta Lederera
Ani po stu let od republikánského převratu v říjnu 1918 se nedostalo milosti monumentům odsouzených jako „habsburské“a stržených při obrazoboreckých bouřích. A není to jen o mariánském sloupu, jehož návrat na Staroměstské náměstí magistrát nedávno zamítl krátce předtím, než měl být znovu vztyčen.
Na návrat čeká třeba i socha jednoho z největších vojevůdců nedávné historie českého původu a vítěze nad císařem Napoleonem, maršála Radeckého. A nebyly to jediné sochy, které šly před sto lety k zemi.
Má větší váhu slovo experta, nebo politika?
Kdo by však měl mít rozhodující slovo v tom, která ze soch se vrátí na původní místo? Politici, nebo experti? „Myslím, že záleží na tom, jaké dílo to je a kam má být umístěno. Vyplňování veřejného prostoru uměleckými díly bylo správně před staletími a je správné i dnes,“soudí ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL).
Má to však háček. „Asi bych nepreferoval umisťovat barokní sochy do prostranství současné architektury. Ale tam, kde artefakty byly, zachovaly se a je možné je tam vrátit, tak to má logiku. Je třeba dějiny pojímat v jejich plnosti,“doplňuje. Ve zmíněném barokním slohu byl vztyčen i mariánský sloup. Šlo o jednu z dominant, pro které je zmíněný sloh charakteristický. „Jde o vynikající dílo Jana Jiřího Bendla. Po mariánském sloupu v Mnichově druhý nejstarší ve střední Evropě,“popisuje monument historik Emanuel Poche.
„Vrcholné baroko je v Praze jednoznačně dominantní sloh. Nelze si představit Prahu bez vrcholného baroka a nelze si představit vrcholný barok bez Prahy. Dokonce se v odborné literatuře setkáváme se specifickým pojmem pražské baroko,“vysvětluje historik umění Alois Kubíček.
„Jsem proti odstraňování pomníků. Nic by z nich zmizet nemělo. Proti těm, které zůstaly, nebyl takový odpor, anebo byly natolik kvalitní, že ve veřejném prostoru vydržely,“tvrdí například člen magistrátního výboru pro kulturu Matěj Stropnický (Trojkoalice/Zelení).
Pro návrat musí být pádný důvod
Pro navrácení odstraněných pomníků však musí být podle něho velmi pádný důvod a společenská shoda, nestačí, že si návrat přeje část obyvatel. „Pokud chybějí dostatečně dobré argumenty pro obnovení, tak se situace musí brát tak, že historie nějak v té věci rozhodla, a není potřeba to revidovat,“tvrdí kategoricky Stropnický.
Na své místo se tak až dosud vrátila jen jedna ze soch po říjnu 1918 tolik proklínaných Habsburků. Šlo o sochu Františka I., posledního císaře Svaté říše římské a prvního rakouského imperátora.
Nepřehlédnutelné dílo, dosahující výšky 29 metrů v gotizujícím slohu s kašnou, se slavnostního odhalení dočkalo na jaře 1850. Na návrhu se podílel architekt Josef Ondřej Kranner, který pracoval na dostavbě svatovítské katedrály. Sochařskou práci odvedli Josef Max a Josef Kamil Böhm.
Kašnu tvoří polygonální nádrž, na jejíchž pilířích stojí figury znázorňující šestnáct tehdejších českých krajů a Prahu. Okolo nich jsou alegorické sochy vědy, umění, míru, hojnosti, orby, hornictví, průmyslu a obchodu. Ve čtyřech štítech trojúhelníkovitého tvaru jsou symboly českých zemí, český a lucemburský lev a moravská a rakouská orlice. Pomník byl vztyčen jako hold českých stavů.
Jediný z poražených se vrátil zpátky
Po roce 1918 zažil František I. podobný osud jako jiné sochy někdejších habsburských králů a císařů. Nejprve se vladařova socha dočkala zahalení do plátna, v létě 1919 následoval transport do lapidária Národního muzea, kde zůstal dodnes. Kopie Františka I. se na fontánu vrátila v roce 2003 při rekonstrukci nábřeží. „U ní návrat nevzbudil žádnou pozornost, protože Františka I. by asi většina lidí nedokázala zařadit do správného století,“argumentoval k návratu sochy Stropnický.
Ovšem podobné námitky by bylo možné vznést i o dalším hrdinovi z odstraněných pomníků, soše proslulého vojevůdce, maršála Josefa Radeckého. Jeho slavnostní odhalení proběhlo na podzim 1858 za účasti císaře Františka Josefa I. a jeho choti Alžběty.
Malostranskému náměstí vévodil 61 let. Poté byl zabedněn, rozebrán a sňat. „V případě Radeckého monumentu jde o excelentní umělecké dílo. Kdyby se měl obnovit, mohl by se stát ozdobou Malostranského náměstí,“konstatovala Kateřina Bečková, předsedkyně Klubu Za starou Prahu.
I Radeckého návrat však probouzí odpor. „Dílo by tam mělo lidi spojovat. Celkově bychom si však měli položit otázku, zda se máme, co se týče umění, vracet do minulosti, nebo jít do budoucna. Tím, že připravujeme pravidla, v jejichž rámci by měla jít dvě procenta z rozpočtu na vznik a umístění současného umění do ulic, však deklarujeme, že chceme jít kupředu,“soudí například Eliška Kaplický Fuchsová (ANO), předsedkyně magistrátního výboru pro kulturu. Město počítá, že na nové umění do ulic by mělo jít v příštím roce okolo 180 milionů korun. Přesná pravidla pro rozdělování financí však ještě nejsou schválena.